Aboliční zákon v roce 1922 nevěstince v mladém Československu oficiálně zrušil. Tatíček Masaryk dbal na mravní výchovu mládeže a domníval se, že díky patřičnému vzdělávání dívek a chlapců prostituce nakonec vymizí. Pochopitelně to byla naivní představa. Láska se v šantánech a hostincích prodávala dál, tentokrát už ale načerno. Ženy se už neregistrovaly jako prostitutky a nefasovaly od policie zdravotní knížky. Místo toho se nazývaly "barové dámy" či "animírky", jak se říkalo zaměstnankyním nočních podniků, které byly placeny za bavení hostů.
Dívky z lepších podniků vydělávaly velké sumy.
Slušné oblečení podmínkou
Policisté o jejich pravé živnosti samozřejmě věděli, ale nijak zvlášť ji nepostihovali. Dbali jen na to, aby se na ulicích lehké ženy nepostávaly ve vyzývavém oblečení a výrazném make-upu. Prostitutky rovněž nesměly na zákazníky pokřikovat. Své služby nabízely diskrétně, například pod záminkou, že ztratily klíče nebo utíkají z domu před přísným otcem.
V prvorepublikové společnosti panovaly velké sociální rozdíly, což se promítlo i do provozu zábavních podniků. Zatímco smetánka se bavila ve vyhlášených kabaretech a luxusních restauracích, chudé vrstvy se musely spokojit s lacinými hospodami. Mezi nimi se našla i řada doupat, kde kromě prostituce kvetla také kriminalita. I z tohoto důvodu se policie snažila být s lehkými ženštinami zadobře, protože se z nich mohly vyvinout cenné informátorky.
Před vydáním aboličního zákona se dokonce stávalo, že vysloužilý policista založil vlastní nevěstinec, aby měl o galerce lepší přehled a mohl sbírat pro své bývalé kolegy informace a důkazy.
Od luxusních podniků až po pátou cenovou
Z dob monarchie se rovněž dochovalo rozdělení nevěstinců do pěti kategorií. Do dvou nejvyšších chodili jen nejbohatší klienti, kterým bylo garantováno maximání soukromí a milostné hrátky v luxusním interiéru. Do prostřední kategorie spadaly klasické domy s červenou lucerničkou v okrajových čtvrtích. "Čtvrtá cenová" nabízela levnější služby pro dělníky, studenty a drobné živnostníky, kteří si za levný peníz užili chvilku lásky ve velmi skromně zařízeném pokojíku. Lokály páté kategorie pak byly určené vojákům a mužům na okraji společnosti. Lehké ženy zde obvykle poskytovaly služby v opilém stavu na starém slamníku, který byl od výčepu oddělen jen závěsem.
Lehké ženy předstíraly, že jsou jen společnice.
Snad každá prvorepubliková prostitutka snila o tom, že se jednoho dne provdá za bohatého klienta nebo si našetří tolik peněz, že bude žít jako dáma. Noční můrou byl pro ni naopak pád do nižší cenové kategorie. Ačkoli lehké ženy musely od zákazníků trpět obhroublé přezdívky typu "Anka s čárkou" nebo "Chlupatá kapustička", společnost na ně nepohlížela s takovým despektem jako dnes. Některé dívky se dokonce objevily v dílech slavných literátů. Sám Masaryk věřil, že vinu za fenomén prostituce nesli vilní muži, a nikoli morální zkaženost mladých žen.
Zdroje: www.iliteratura.cz, www.ctidoma.cz, www.prochlapy.cz
