Nevolníka byste ve středověku potkali téměř po celé Evropě. Své kořeny má tento právní stav v době pozdní Římské říše. Již ve 2. století n. l. se část římských otroků proměnila v tzv. kolóny, kteří byli v podstatě svobodnými rolníky. Hospodařili na pánově půdě a na oplátku požadovali ochranu před barbarskými útoky.
Za vlády Konstantina I. Velikého se stav kolónů zhoršil. Museli přísahat svému pánu, že půdu neopustí a začali navíc platit peněžní rentu za užití pozemku. Po rozpadu Západořímské říše se mezi 6. až 14. stoletím stali nevolníci nejpočetnější feudální vrstvou středověké Evropy.
Nevolník
Ve středověké Evropě existovalo jednoduché rozdělení společnosti na svobodné a nesvobodné. Nevolnictví označuje vztah mezi jejich zástupci, tedy mezi nevolníkem neboli rolníkem a majitelem půdy, kterým byl šlechtic. Rolník měl půdu v nájmu, hospodařil na ní, ale zároveň musel respektovat pánovu vůli a podřídit se mu. Musel také odvádět poddanské dávky a plnit povinnost roboty. Bez svolení vrchnosti se nesměl odstěhovat, uzavřít sňatek nebo se vyučit řemeslu či umění.
Práce na poli: Poštovní známka vydaná ve Spojeném království s obrázkem rolníků.
Tito lidé sice byli nesvobodní, nebyli ale otroky. I když je obecně známo, že nevolník vlastnil „pouze své břicho“, z utržených peněz, které získal prodejem přebytku na trhu, si mohl koupit osobní majetek.
Život nevolníka
Život na vesnici nebyl jednoduchý. Mimo vlastní uživení musel poddaný myslet na fakt, že dvakrát ročně odvádí svému pánu ourok, státu státní daň, církvi desátek a ještě musí počítat s robotou, kterou mu vrchnost přidělí. Tyto povinnosti se odvíjely od velikosti a výnosnosti usedlosti. Nejčastěji se poplatek odváděl v naturáliích. Poddaní tak svým pánům odevzdávali slepice, vejce, sýry, vosk a obilí. Obecně se udává, že ve 14. století museli lidé odpracovat na „panském" 18-24 robotních dní ročně. V rámci nich se kácel les, stavěly cesty, opravoval hrad, hlídkovalo se, ale především se prováděly sezónní zemědělské práce.
Povinnosti se musely plnit i vůči duchovní vrchnosti. Tzv. farní desátek se odváděl v podobě desátého dílu obilí či ostatních zemědělských produktů. Zřídkakdy se platilo penězi. Nemajetní podsedci si svůj odvod museli odpracovat na církevních polích.
Více volného času
I přesto, že den začínal za rozednění, končil za stmívání a byl naplněný těžkou fyzickou prací, doprovázený strachem o holý život, měli prý lidé ve středověku více volného času, než máme dnes my. „Všichni respektovali církevní svátky, kterých bylo poměrně mnoho. Během nich se nepracovalo. Nepracovalo se také v neděli a zimní období bylo ve znamení odpočinku," konstatuje historička PhDr. Daniela Dvořáková, DrSc. Podle ní máme o 14. a 15. století zkreslené představy, stejně jako o poddaných. „Lidé mají pocit, že to byli chudáci, co dřeli od nevidím do nevidím na panském. Tak to ale nebylo.
Vztah k vrchnosti totiž v životě poddaných nehrál hlavní úlohu. Podle historika Jaroslava Mezníka brali lidé odvody jako běžnou součást života tak, jako my dnes platíme daně nebo poplatek za popelnice. „Z období předhusitské, ani z doby husitské revoluce, neexistují záznamy, že by došlo k rebelii poddaných vůči vrchnostem."
Navíc, kniha Aleny a Vlastimila Vondruškových „Vesnice" se zmiňuje o tom, že v době vlády Jiřího z Poděbrad se lidé běžně stěhovali do oblastí, které nebyly postiženy válkou. Panstvo nebránilo odchodu svého poddaného za předpokladu, že splnil všechny své povinnosti. Na druhé straně, šlechtic neměl moc možností, jak odchodu nevolníka zabránit, pokud ho již jiný pán přijal. Uprchlého poddaného bylo téměř nemožné najít a pokud se tak stalo, bylo těžké přesvědčit jeho novou vrchnost, aby ho vydala.
Zdroj:
