Nečekaná volba
Rodačka z Novokuzněcka neměla lehké dětství. Měla spoustu sourozenců a otec, hlavní živitel několikačlenné rodiny, těžce onemocněl. Rodina se musela na dlouhou dobu uskromnit, a odstěhovali se do cenově přívětivějšího města Taškent.
Nina byla učenlivá a schopná studentka. Než jí nutná obrana státu zpřetrhala představy o životě a budoucnosti, studovala Vyšší průmyslovou školu v Moskvě. V roce 1942 zvolila netradiční cestu a to do Rudé armády.
Ačkoliv v ruce nikdy nedržela zbraň, celkem rychle se naučila s ní zacházet. Na doporučení si prošla kurzem odstřelovačky a byla zařazena do roty odstřelovaček 21. gardové střelecké divize 3. úderní armády Kalininského frontu.
Perfektní skóre
V roce 1943 se její rota přidala k bojům o Nevel, po nichž byla oceněna Řádem rudého praporu, povýšena na hodnost důstojníka a začala velet četě ženských odstřelovaček 3. úderné armády 2. pobaltského frontu.
Hrdinství prokázala Lobkovská nesčetněkrát. Sama se například postavila excelentním německým sniperům, které bryskně likvidovala. Se svou rotou se účastnila osvobození Pobaltí, Polska nebo Pruska a za rok dokázala nastřádat skóre 89 zabitých Němců.
Měsíce před koncem války ji výsledky roty vyzdvihly na pozici staršího důstojníka a stala se velitelkou ženské roty odstřelovaček 1. běloruského frontu. Ta úspěšně ochránila světlomety při útoku na Seelovské výšiny.
3112 zabitých nacistů
Když válka skončila, byla Lobkovská oceněna druhým Řádem Rudého praporu a Řádem Lenina. Za svůj největší úspěch ovšem považovala to, že pod jejím vedením dokázaly odstřelovačky sprovodit ze světa 3112 německých vojáků a důstojníků.
Touhu vzdělávat se jí válka naštěstí nevzala, vrátila se do Moskvy dokončit studia, na průmyslové škole poté i pracovala. V roce 1968 vydala knížku Frontové přítelkyně, v níž se hlavně soustředí na své drahé kolegyně. Podle dostupných údajů je Lobkovská stále naživu.
