Nindžové – bez ohledu na pohlaví - měli mnoho společného, protože i jejich konání se řídilo kodexem. S oblibou se drželi ve stínu a v utajení, kladli důraz na průzkum a špionáž a samozřejmě byl pro ně nesmírně důležitý jejich arzenál a výběr zbraní. I ženy se však velmi často staly opravdovými umělkyněmi v používání ninjutsu a ve skutečnosti to byly právě ženy, které patřily k nejelitnějším a nejzkušenějším nindžům.
Na dokument o jedné ze slavných ženských nindža - kunoiči bojovnic se podívejte zde:
Rozdíl mezi pojmy nindža, šinobi a kunoiči
Nindžové obecně byli vyznavači špionážní vojenské taktiky zvané ninjutsu, patřící do japonské třídy šinobi. Ač historické souvislosti většinou hovoří o mužích coby těchto tajemných černých bojovnících, velmi často se jednalo i o ženy. Dělo se tak kvůli převažujícímu postavení společností ovládaných muži, kde ženy byly posouvány spíše do pozadí buď jako manželky, nebo jinak manipulovatelné figurky.
Pravdou však je, že podobně jako u samurajů ženy působily po boku mužů jako mocné skryté prostředky v klanech šinobi. Měli bychom vědět, že "správný" název pro nindža bojovníky je šinobi, ve skupinách zvaných kunoiči.
Tajná kohorta kunoiči
Důsledné přesvědčení, že ženy nejsou nic víc než ochranná a krásná náruč, bylo velmi zkreslené. Právě ženám bylo díky tomu však umožněno sblížit se se svými cíli. Obvykle využívaly strategii sblížení se s mužskými samuraji, a to buď za účelem získání informací, nebo za účelem pozdějšího zabití. Zatímco muži si vždy dávali pozor na podezřelé muže, málokdy si dávali pozor na podezřelé ženy.
Kunoiči jsou pak v historii zaznamenány jako mocné vyznavačky ninjutsu v 17. století ve svazku zvaném Bansenshukai, sbírce tajemství výcviku nindžů. Bojovníci kunoiči zřejmě vznikli dříve než jejich dokumentace v tomto textu - jak dlouho předtím však není jisté. Přesto se předpokládá, že jedna žena, Močizuki Čijome, v 16. století ve feudálním Japonsku úspěšně vytvořila tajnou kohortu kunoiči.
Bez ohledu na běžné mylné představy o pohlaví nindžů měli kunoiči rozhodně své místo jak ve feudálním, tak v šógunském Japonsku. Ženy jako Močizuki Čijome se chopily zbraně a riskovaly život a zdraví, aby získaly přístup k mocným nepřátelům a zajistily ochranu svých vůdců a vlády.
Na dokument National Geographic o bojovnicích nindža se podívejte zde:
Ženská lest dovedená do dokonalosti
I když tresty za možné odhalení kunoiči byly děsivé, ženy se nebály a tvrdě šly za svým cílem. Vynikaly zejména v prohnanosti a lstivosti.
Ženy měly ještě jednu výhody – nebyly tolik podezřelé, takže si svou pravou identitu dokázaly déle utajit. Samurajové si totiž jen zřídkakdy najímali cizí muže coby rádce, pomocníky nebo ochránce, zatímco si velmi ochotně brali konkubíny nebo krásné milenky.
Kunoiči se proto často převlékaly za umělkyně, kurtizány, služky, šintoistické kněžky a podobně, což jim umožňovalo získat přístup do nejintimnějších částí samurajova života. A protože kněžkám nebylo cestování zakázáno, protože bylo považováno za součást jejich náboženského vzdělání, mohly ženy proniknout hlouběji než muži do nebezpečnějších zón. Pravdou je, že pokud byla žena odhalena a samuraj zjistil hrůzu podvodu, kterému podlehl, cena, kterou žena za takovou intimní zradu zaplatila, byla pravděpodobně horší než cena odhaleného šinobiho.
Zbraně nejen materiální
Kunoiči nevyužívaly jen skutečné zbraně, mnohem vražednější byla jejich sexualita a krása ve spojení se lstivostí a intrikami. Přestože jim šlo o to získat přístup ke svým cílům, neustupovaly mužům nindžům. Na vraždách a atentátech pracovaly samy, bez mužské pomoci, a často jejich strategií bylo vyčkat na moment, kdy byl jejich cíl nejzranitelnější.
Některé kunoiči používaly důmyslné zbraně tak, jak známe z filmů, tedy vějíře se skrytými čepelemi, dýky, různé formy jedu, štíhlé meče katany i slavné vrhací hvězdy.
Jednou z nejhrůznějších zbraní ženských kunoiči byly Wolverinovy nebo kočičí drápy. Jednalo se o kožená pouzdra na prsty zakončená naostřenými kovovými 'drápy'. Tyto hrozivé zbraně byly dlouhé od 2,5 do 7,6 cm, tedy dostatečně dlouhé i ostré na to, aby roztrhaly lidské tělo. Obzvlášť pomstychtivá „samice“ pak mohla dokonce namočit drápy do jedu, aby bolest ještě znásobila, nebo – byla-li laskavá, aby urychlila smrt své oběti.
Ačkoli je dle jmen známo jen málo kunoiči, jména, která se skutečně zapsala do historie, prozrazují, jak moc byly tyto ženské bojovnice respektovány muži, kteří je najímali a pracovali po jejich boku.
Zdroje:
