Právě z důvodu této rozšířené válečné strategie se hrady stavěly na vyvýšených, špatně přístupných místech a kopaly se okolo nich hluboké vodní příkopy. V období vrcholného středověku už panovníka či šlechtice chránily vysoké kamenné zdi, pásy hradeb a padací mříže. Pro útočníky tedy opravdu nebylo jednoduché do hradu vniknout, zvláště pokud uvážíme, že ve své době neměli k dispozici žádnou vyspělejší techniku. Většinou se spoléhali na žebříky, které ovšem obránci mohli snadno od cimbuří odstrčit kopím, a beranidla, jimiž se snažili prorazit vstupní bránu. K tomu se museli neustále krýt před šípy lukostřelců bránících hrad zuby nehty.

Taktika vyhladovění

Dobyvatelé na tom ale byli relativně pořád lépe než osazenstvo hradu. Mohli to kdykoli zabalit a jít zkusit štěstí o panství dále. Pro obránce ale únik nebyl možný. Zůstali uvězněni mezi zdmi a museli doufat, že útočníkům brzy dojdou síly a zase odtáhnou.

Na hrady se zpravidla útočilo v létě ještě před sklizní, což zaručilo, že v pevnostech bude minimum zásob. Raději než na vratké žebříky a nestabilní obléhací věže se dobyvatelé spoléhali na to, že obyvatelé hradu postupem času vyhladoví. Riziko hladovění bylo pro obránce skutečně vysoké. Stávalo se, že z nouze začali pojídat i mrtvoly zabitých strážců.

V izolovaném prostoru se navíc snadno šířily různé infekce. Útočníci tomu ještě někdy napomáhali tím, že přes hradby s pomocí praků či katapultů vrhali zdechliny zvířat, nebo dokonce mrtvá těla lidí, kteří podlehli moru. Bizarnímu útoku čelil v roce 1422 český hrad Karlštejn, na který husité vystřelili neuvěřitelných 1800 sudů naplněných fekáliemi. Posádka hradu tehdy prokázala velké sebezapření a odpornému puchu odolala.

Řecký oheň

Katapulty se však na hradby házely i těžké kameny a zápalné nálože. V Byzantské říši se dokonce používal tajemný "řecký oheň", jehož složení bylo natolik utajované, že ho neznáme dodnes. Podle dobového popisu látka způsobovala hlasité burácení a vyšlehnutí ničivých plamenů, které ani voda neuhasila. Z možných ingrediencí této záhadné zápalné směsi bývá nejčastěji uváděna síra, ropa, dehet a pryskyřice a jejich různé kombinace.

Nakonec to nicméně nebyl řecký oheň, co středověký styl válčení jednou provždy ukončilo. Smysl existence nedobytných tvrzí zpochybnil až vynález děla, jež veškeré hradby hravě srovnalo se zemí. Boje se přesunuly na otevřená prostranství, což panovníci postupem času určitě ocenili - znamenalo to totiž, že napříště mohli bydlet v moderních a prosluněných zámcích, kde se žilo určitě příjemněji než v chladných věžích na větrných hůrkách.

Zdroje: www.e-stredovek.cz, zriceniny.cz, cs.wikipedia.org