Dodnes není jasné, zda autor obrazu inspirovaného vzorem z Lateránské baziliky v Římě pocházel z Čech nebo z Nizozemí. Panuje domněnka, že dílo bylo původně součástí rudolfinských sbírek, než se ho zmocnili Švédové při obléhání Prahy za třicetileté války. Do ciziny ale obraz nevyvezli, což pověst vysvětluje tím, že jim cestou vypadl z vozu.

Dílo poté neznámý nálezce prodal tajemníkovi košumberského panství, který se cestou domů stavil v Chrudimi u svého přítele Jana Pfeiffera. Na další cestu se už nevydal, protože náhle těžce onemocněl a na smrtelné posteli obraz Pfeifferovi věnoval.

Zanedlouho nato dorazili Švédové i do Chrudimi. Pfeiffer s rodinou uprchl do bezpečí a o dům se v jeho nepřítomnosti starala služebná Dorota Skákalíková. Vojáci si z domu udělali neplacenou ubytovnu a obraz sv. Salvátora znesvětili tím, že na něm hráli kostky.

Vtom se stal první zázrak: vojákům neustále padala stejná čísla, takže nikdo nemohl vyhrát. Ze vzteku začali do obrazu bodat dýkou. Vyobrazený Spasitel začal krvácet...

Vystrašení Švédové utekli a Dorota Skákalíková obraz pečlivě schovala.

Když se Pfeiffer vrátil domů, nechal poškozená místa na obraze přemalovat, ale krev se objevovala pořád. Majitel proto usoudil, že dílu bude nejlépe na svaté půdě, a tak ho věnoval místnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Děkan Samuel Hataš obraz poté vysvětil.

Od té doby k obrazu přicházely davy lidí, kteří uvěřili v jeho zázračnou moc. Sv. Salvátor prý uzdravoval a chránil město před morovou epidemií.

Pozoruhodný příběh uměleckého díla sepsal roku 1711 pražský lékař Václav Baltazar Petržilka. Tradice Salvátorské pouti se v Chrudimi s různými přestávkami udržela dodnes.