Zatímco své politické sny a ambice si Hitler splnil, malířem se mu stát nepodařilo. Opakovaně se o to pokoušel a chtěl malířství a výtvarné umění i vystudovat, pro nedostatek talentu však neudělal přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Přijímací komise jej poprvé, v roce 1907, odmítla pro nedostatek talentu, a o rok později nebyl po první zkušenosti dokonce ani připuštěn ke zkouškám. Podívejte se zde:
On sám byl ale o svém talentu nezvratně přesvědčen. I když znalci hodnotí jeho díla jako nepříliš zdařilá, nebo je dokonce označují za mazanice, jejich cena na dražbách je astronomická. Je to jasné – kupujete sice obraz nevalné kvality, ale se zvučným jménem. A na to někteří milovníci umění nebo ti, kdo si to mohou dovolit, slyší.
Navíc Hitlera v jeho „umění“ podporovala i jeho milující matka. Protože ale nestálý a stereotypní život umělce nepatří k životu, v němž by chtěli rodiče vidět své děti, zvláště Alois, Hitlerův otec, udělal snům svého syna přítrž. On sám nebyl úspěšný, ale byl velmi přísný a despotický. I svého syna často bil a odmítal uznat jeho umělecké ambice. Ve snaze dostat Adolfa na stabilnější cestu ho zapsal na technickou školu. Pak však Alois zemřel a Hitlerovy studijní výsledky nebyly dobré, takže o dalším vzdělání neuvažoval. Staral se dva roky před smrtí o svou matku a když zemřela i ona, odstěhoval se do Vídně, kde „začal konec jeho malířské kariéry“.
Dům u jezera s horami, 1910
Zneuznaný umělec
Hitler se ale samozřejmě nevzdal, a zejména před první světovou válkou se poměrně úspěšně živil prodejem vlastnoručně namalovaných pohlednic. Respektive akvarelových a olejových maleb malého formátu, zobrazujícími památky a městské krajiny. Inspiraci čerpal ze skutečných pohlednic a svá díla prodával zejména turistům. Bez ohledu na to, že se nejednalo o originální témata, finanční prostředky, které získal z prodeje, mu umožnily vyměnit místo v útulku pro bezdomovce za pokoj v mužském domě.
Když zjistil, že vzdělání pro svůj koníček a domnělý talent zřejmě nezíská, maloval si alespoň pro sebe, „do šuplíku“. Pohlednic nakonec vytvořil přes neuvěřitelné dva tisíce! Někteří ze členů komise u přijímaček přitom uznali, že nějaký talent by tam mohl být, ale doporučili mu upustit od výtvarných umění a zkusit architekturu. Tam ale zase naopak pozdějšímu diktátorovi chybělo vzdělání – nedokončil totiž úspěšně ani střední školu.
Pozdější názory historiků pak vedly i k nepotvrzeným domněnkám, že to mohl být dokonce i jeho zneuznaný talent, co jej dovedlo tam, kde nesmazatelně poznamenal dějiny celého světa.
Hitler (zcela vpravo, sedící) se svými spolubojovníky z bavorského záložního pěšího pluku 16 (asi 1914–1818).
Umělecká revolta v praxi
Čas strávený ve Vídni a vykolejená umělecká kariéra bezpochyby přispěly k tomu, že Hitler a jeho následovníci vytvořili mýtus, aby podpořili jeho vzestup k moci. Jeho touha očistit německý stát se nezastavila u vyvražďování Židů, Cikánů, barevných lidí, homosexuálů, svědků Jehovových a nacistických odpůrců. Snažil se také očistit kulturu tím, že se postavil proti modernímu umění a označil ho za „degenerovaný“ produkt bolševiků a Židů. Možná je to jen domněnka, ale dalo by se předpokládat, že jeho vlastní umělecký vkus a nedostatky mohly hrát roli v jeho názorech na moderní umění.
V roce 1937 nechal například Hitler svými nohsledy shromáždit z německých muzeí asi 16 tisic "degenerovaných" uměleckých děl. Mezi nimi byla abstraktní, nereprezentativní a moderní díla některých z nejznámějších uměleckých jmen, jako jsou Wassily Kandinsky a Paul Klee, a také díla židovských umělců. Brožura výstavy diktovala, že cílem přehlídky bylo odhalit „filozofické, politické, rasové a morální cíle a záměry tohoto hnutí a hnací síly korupce, které je následují“.
Strom na cestě, 1911
Samozřejmě, že výstava byla schválně prezentována pekelně - stěny vypadaly „polepené“ graffiti, umělecká díla byla uspořádána náhodně a obrazy dokonce visely nakřivo. To vše pro posílení přesvědčení, že toto umění bylo nerenomované. Muzeum dokonce najalo herce, aby se vmísili do davu a kritizovali moderní díla. I přesto ji viděly dva miliony návštěvníků.
Ve stejné době Hitler uspořádal „jeho“, dokonalejší uměleckou výstavu, Velkou německou uměleckou výstavu. Tato přehlídka schváleného umění zahrnovala malebné blonďaté akty, stejně jako idealizované krajiny a vojáky, odrážející Hitlerův vlastní tradiční, neoriginální vkus. Tato show však měla mnohem nižší návštěvnost a dá se říci, že možná dokonce opětovně poškodila Hitlerovo ego.
Nevyměnil umění za politiku. Dělal obojí
Stejně jako byl plodný, pokud šlo zkraje jeho malířské kariéry o pohlednice, zkoušel to i s plátny. Malířství se věnoval zejména na frontě a pod jeho rukama vznikaly dost úděsné krajinky nebo portréty, jež bychom vlastně ani nemohli zařadit k naivnímu umění. Za svá dála sklízel opakovaně kritiku, ale názory jiných jej nikdy nezajímaly.
Dům Státní opery ve Vídni, Adolf Hitler, 1912
Naivita v jeho malířství byla možná smísena i s tím, že lidi neměl rád a nezajímal se o ně. Proto vznikaly portréty nevalné úrovně a další malby bez fantazie. Hitler se nevzdával, a dokonce sám sebe ještě ze začátku první světové války považoval spíše za malíře než politika. Tvrdil, že jen dodělá pár nutností (jako vyhlazení Židů nebo vyřešení situace v Polsku a pak i jinde v Evropě) a plně se vydá na dráhu umělce.
O svém talentu byl přesvědčen až do smrti. Ani na tomto poli jej ambice neopustily. Možná je fakt, že by udělal lépe, kdyby se stal malířem. Pro lidstvo určitě.
Zdroje:
