Nezamrzlé plochy obklopené souvislým ledem se odborně nazývají polynie a jak jsme naznačili v úvodu, v Antakrtidě nejsou nijak zvláštním jevem. Protože je však vytvářejí teplé podmořské proudy, bývají poměrně stabilní. A ačkoli mohou zabírat celkem rozsáhlé území, žádná z nich ani zdaleka nedosahuje rozlohy jako mizející polynie Wedellova, která se rozprostírá na ploše o velikosti 60 tisíc kilometrů čtverečních.
K vytvoření polynií mohou přispět také silné větry vanoucí z pevniny, jež odtlačují ledová pole od pobřeží. Pro vznik studované obří díry je však tento mechanismus stále nedostačující.
Práce mohutného cyklonu?
Vzhledem k tolik diskutovanému globálnímu oteplování by nás možná nemělo překvapit, že na některých místech Antarktidy tají ledy tak velkých rozměrů. O to je však větší záhadou, proč se Wedellova polynie dokázala zase zacelit.
Do výzkumu tajemné díry se zapojili oceánologové a experti na zemskou atmosféru, podle nichž tání ledové plochy musela předcházet nějaká jednorázová událost - například velmi silný cyklon. Wedellova polynie se nachází nad podmořským pohořím Maud Rise, které výzkumník David Holland přirovnal k Himalájím schovaným pod hladinou oceánu. "Hory tlačí teplou a hustou slanou vodu ode dna blíže k povrchu moře. Pokud se přivalí veliká bouře a naruší vrstvu mořského ledu, teplá voda se smísí s chladnější a bude trvat dlouhé měsíce, než se ochladí natolik, aby opět zamrzla," vysvětlil Holland.
Wedellovu polynii si můžete prohlédnout ve videu:
Vzdušné řeky
Vědci rovněž potvrdili, že jeden takový silný cyklon se nad Wedellovým mořem v roce 2017 opravdu roztočil. Profesorka Diana Francis z Khalifské univerzitě ve Spojených arabských emirátech k tomu upozornila ještě na jeden fenomén, který mohl vznik obří polynie ovlivnit. Jde o takzvané atmosférické řeky, jež si můžeme představit jako vzdušné pásy s vysokým obsahem vodní páry přenášené z tropických oblastí do vyšších zeměpisných šířek. "Mořský led pod vlivem těchto teplých pásů začíná takřka okamžitě tát, a to dokonce i v zimním období," uvedla Diana Francis. Atmosférické řeky podle ní nemají vždy stejnou intenzitu a právě v letech 1973 a 2017 byly mimořádně silné.
Pro odborníky mají tato zjištění velký význam - nejde jen o vysvětlení podivného přírodního úkazu, ale také o varování do budoucna. Oteplování planety s sebou totiž ponese častější výskyt silných cyklonů i atmosférických řek, což přispěje k ještě rychlejšímu tání ledovců, než s jakým se počítalo. Promíchání chladné vody s teplejší u jižního pólu by pak mohlo vést ke změnám v celkové cirkulaci oceánů, což by způsobilo rychlé změny klimatu na všech kontinentech.
Zdroje: https://www.express.co.uk/, https://gizmodo.com/, https://www.smithsonianmag.com/
