Snaha o očištění českého jazyka od cizích výrazů sahá až do dob Jana Husa, kterému se nelíbilo, že se mezi Pražany rozmohla móda říkat šiškám knedlíky po vzoru německého Knödel. V době pobělohorské se pak puristé vyhranili i proti slovům převzatým z latiny a řečtiny. Zajídal se jim i výraz "škola", který chtěli nahradit "učnou".

Některé pokusy o zavedení novotvarů do jazyka vyšly, jiné potřebovaly ještě kapku dalšího vývoje - jako například strožok (z německého Strohsack), jemuž se podle barokních puristů mělo říkat "slamotrus", ale později se pro něj ujal méně krkolomný výraz "slamník". (Zdroj: https://www.czechency.org/slovnik/PURISMUS)

Mnohé neologismy však zůstaly jen na papíře. Patřily k nim i nové názvy hudebních nástrojů, jako právě bručka nebo hlubozník (basa), liboňka (loutna), mosazo-strunec nebo bijo-strunec (klavichord - předchůdce klavíru). Ve svém Slováři českém je navrhl uznávaný jazykovědec Jan František Josef Ryvola (1649-1734), který je mimochodem také autorem ryze českého výrazu pro salát - zeleno-chrupka. Pokud jste si chtěli k té hudbě trochu povyskočit, pak jste neměli tancovati (něm. tanzen), nýbrž "otáčně se hejbati". (Zdroj: digilib.phil.muni.cz)

Na Ryvolovy snahy později navázali obrozenci, kterým se v hudební sféře příčil zejména z němčiny přejatý výraz "klavír". Slova jako břinkoklapka, klapkobřinkostroj nebo libozněna se jim ale prosadit nepodařilo. Pokud ovšem chcete svou mluvu očistit od germanismů, můžete klavíru říkat "křídlo" - to moderní čeština připouští. Pro úplnost ještě dodejme, že pojem "Klavier" vlastně ani není původně německý, ale je odvozen od latinského "clavis" (klíč, klávesa). S jazykem je to zkrátka vždy trochu složitější, než se na první pohled jeví.