Odbojář Hradec pomáhal bratrům Mašínům. Skončil za to v uranových lágrech

21. listopad 2018 četba na 7 minut
Zleva Ctirad Mašín a Vladimír Hradec

Zleva Ctirad Mašín a Vladimír Hradec

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Vladimír Hradec byl členem nejznámější protikomunistické odbojové skupiny kolem bratří Mašínů. Na jeho životě i osudu je velmi dobře vidět, jaký byl komunistický režim a proč je třeba slavit jeho pád.

V říjnu 1953 uteklo pět členů skupiny za hranice. Bratři Ctirad a Josef Mašinovi se spolu s Milanem Paumerem po dramatickém útěku východním Německem dostali do amerického sektoru Berlína, Zbyňka Janatu a Václava Švédu policie dopadla.

Tehdejší student chemie Vladimír Hradec zůstal doma: „Jediné, co mi řekli, bylo, že jdou přes východní Německo. Během vyšetřovací vazby jsem dospěl k názoru, že museli být sledováni už nejméně jeden nebo dva měsíce, a že utekli v poslední chvíli. V září 1953 jsem jel za svou dívkou do České Lípy a ve vlaku si ke mně přisedl muž, který se ptal, kam jedu, a byl neuvěřitelně zvědavý.

Ubytoval jsem se v hotelu a v noci přišla policejní prohlídka. Druhý den jsem se s tou dívenkou pohádal a odjel jsem vlakem zpět. Krátce na to, asi po deseti minutách, opět přišla policie, legitimovali mě a chtěli vědět, kam jedu. A zase krátce poté přijelo k nám domů nákladní auto a ukázalo se, že rozhodnutím městského úřadu byl jednomu cizímu muži přidělen v patře nad námi pokoj.“ Nový soused se začal na Vladimíra Hradce vyptávat tak nápadně, že jej na to přišli lidé upozornit.

Zatčení a výslechy

O zatčení Švédy a Janaty ve východním Německu se Hradec dozvěděl ze zahraničního rozhlasového vysílání a tušil, že si pro něj estébáci brzy přijdou. Sebrali ho na tramvajové zastávce v Praze na Letné 25. listopadu 1953 a souběžně odvedli do vazby i jeho bratra a rodiče.

Vladimír Hradec nebyl fyzicky mučen, ale kupříkladu týrán tím, že nesměl spát: „Po výslechu mě vždycky strčili do cely, dali na kobku, za dveřmi seděl někdo, kdo měl za úkol zajistit, abych neusnul. Musel jsem chodit, a přestávka v chození po cele během dne znamenala hlasité kopnutí do dveří a příkaz ‚Chodit!‘ Po týdnu či čtrnácti dnech pak ‚kudy chodíte, tudy spíte‘“.

Vyčerpaný a dezorientovaný vězeň pak kladl menší odpor, vyšetřovatele prý zajímala „jména, jména, jména“. A Vladimír Hradec říká, že se tehdy ukázal význam výše zmiňovaného pravidla Ctirada Mašína: o vlastní činnosti a plánech skupiny nic nevěděl, nemohl tedy nic prozradit.

Divadlo jménem soud

Na konci vyšetřování mu byl předložen „scénář“ k procesu, který se musel naučit zpaměti. Zkušený spoluvězeň ho varoval, že na „scénáři“ nesmí změnit ani slovo: „Soud, to bylo divadelní představení. Dva lidé tam opravdu mluvili zbytečnosti mimo stanovený program a myslím, že jim to dost uškodilo.“

V pečlivě řízeném procesu pak dostal Vladimír Hradec 22 let, jeho matka i otec 18 let a bratr 15 (padlo několik rozsudků smrti). Vladimír byl vězněn na Pankráci, v Leopoldově, v uranových lágrech Nikolaj a Rovnost a ve věznici v Plzni. Na svobodu se dostal po 11 letech. Až do konce komunismu žil jako „státně nespolehlivý“ občan.

O činnosti skupiny nemá Vladimír Hradec dodnes pochybnost – a výroky, podle nichž byli Mašínové „vrazi“ považuje za absurdní. Skuteční vrazi byli podle něj komunisté: „Klement Gottwald osobně podepisoval rozsudky smrti nad nevinnými. V době, kdy se Mašínové a spol. pustili do odboje, skončily už v kriminálech tisíce lidí. A násilník nerozumí ničemu jinému než násilí. Buď jste kolaborant a lezete mu do zadku - nebo se ozvete a připravíte se na to, že mu to násilí vrátíte.“

Příběh Vladimíra Hradce zdokumentovali lidé z Post Bellum pro projekt Paměť národa. Z této sbírky vznikají dokumenty z cyklu Příběhy 20. století. Desítky redaktorů dokumentujících vzpomínky starých lidi s pozoruhodnými životními příběhy mohou svoji práci vykonávat díky lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Děkujeme, že pomáháte Paměti národa i Vy.

Adam Drda

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky