Námelové alkaloidy jsou toxické sloučeniny, které mohou způsobit řadu příznaků, včetně halucinací, křečí a gangrény. Název "oheň svatého Antonína" pochází ze skutečnosti, že nemoc byla často spojována s kultem svatého Antonína Egyptského, křesťanského světce, o němž se věřilo, že chrání lidi před posednutím démony a infekčními nemocemi.
Erysipel se někdy označuje jako oheň svatého Antonína kvůli ohnivému vzhledu vyrážky. Erysipel byl identifikován již v 11. století, kdy byl spolu se skupinou dalších nemocí souhrnně pojmenován podle svatého Antonína, patrona ztracených případů.
Jaké byly příznaky?
Příznaky ohně svatého Antonína obvykle začínaly pocitem brnění nebo pálení v končetinách, po kterém následovala intenzivní bolest a otoky. To bylo často doprovázeno pocitem chladu nebo necitlivosti a také svalovou slabostí a únavou. V závažných případech mohla postižená místa zčernat a vzniknout gangréna, což vedlo k amputaci končetin nebo dokonce k úmrtí.
Dalším častým příznakem ohně svatého Antonína byly halucinace a delirium. Lidé postižení touto nemocí často uváděli, že viděli podivné vize, slyšeli hlasy nebo měli pocit, že na jejich tělo útočí démoni. To vedlo k rozšířenému přesvědčení, že nemoc způsobují nadpřirozené síly nebo posedlost démony.
Nejvíce trpěla chudina
Antonínův oheň se nejčastěji vyskytoval ve venkovských oblastech, kde bylo žito základní potravinou, zejména v severní Evropě. Nemoc postihovala spíše chudé než bohaté, protože ti častěji konzumovali žitný než pšeničný chléb. Výskyt ohně svatého Antonína byl často spojen s obdobím hladomoru, protože lidé byli nuceni spoléhat se na kontaminované žito, jelikož neměli k dispozici jiné zdroje potravin.
K prvnímu zaznamenanému propuknutí svatojánského ohně došlo v 9. století v údolí Rýna a nemoc postihovala lidi po celý středověk. V některých případech byly nemocí postiženy celé vesnice, což vedlo k rozsáhlé panice a sociálním nepokojům.
Na video o této nemoci se podívejte zde:
Léčba? Neúčinná až do 20. století
Existovalo několik pokusů o léčbu ohně svatého Antonína, ale často byly neúčinné nebo dokonce škodlivé. Jedním z běžných způsobů léčby bylo nanášení pasty z byliny bryonie na postižená místa, o níž se věřilo, že odvádí toxiny. To však mohlo způsobit silné podráždění kůže a další poškození postižených tkání.
Dalším způsobem léčby bylo podávání malých dávek arzenu nebo jiných jedů ve snaze neutralizovat účinky námelových alkaloidů. I to však mohlo vést k otravě a smrti, zejména pokud nebyly dávky pečlivě kontrolovány.
Teprve ve 20. století byla plně pochopena příčina požáru svatého Antonína a byly vyvinuty účinné léčebné postupy. Dnes je toto onemocnění ve vyspělých zemích vzácné díky zlepšení bezpečnosti potravin a hygienických postupů.
Zdroj: www.lifee.cz, en.wikipedia.org/wiki/Erysipelas, www.medicalnewstoday.com, www.britannica.com