Mostecký rodák Oldřich Stránský se narodil 2. června 1921. Svůj původ nepopíral, ale rodiče tíhli k police T. G. Masaryka a žili podle židovských i křesťanských hodnot. Nedělali rozdíl mezi chanukou a Velikonocemi. V polovině dvacátých let se rodina přestěhovala do Českého Brodu. Otec převzal rodinný obchod a Oldřich začal chodit do skautského spolku. S nástupem fašismu pociťoval sevření a musel snášet ponižující pokřiky: "Žide, Žide, h***o z tebe zbyde."

Mrtvola za polévku

Na samém začátku okupace musel skončit se studiem na strojní průmyslovce a dostal podřadnou práci pomocného dělníka. Tam byl až do června 1941. Pak byl deportován do Lípy a zbytek rodiny odvlečen do vyhlazovacího tábora v Majdanku. V Lípě Stránský strávil dva roky a v září 1942 ho na tři měsíce převezli do Terezína. Celou dobu pracoval a dřel, snažil se být neviditelný. Když ho s ostatními nahnali do vlaku směr Osvětim, věděl, že je zle. Potkal kamaráda, který měl z vyhlazovacího tábora zkušenosti. Díky němu prošel selekcí u Anděla smrti (Mengele) a dostal mundúr, ve kterém našel 120 amerických dolarů. Za peníze nakoupil cigarety a ty směňoval za jídlo.

Skautskou náturu a průpravu využil naplno a zařadil se mezi oddané a poslušné vězně. Odměnou mu bylo místo u Leichenkommanda. Práce byla náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. Vzpomínky na ni ho děsily do konce života. Přenášel mrtvá těla. Některé znal od vidění, s jinými si byl blízký, další byla znetvořená. Odmítnout ale nemohl. Bál se trestu a za každé bezvládné tělo, které donesl do cíle, dostal porci polévky. A ta byla v Osvětimi k nezaplacení. S vytetovaným číslem 168830 tam strávil půl roku.

Těžká nemoc a osvobození

Vysvobozením byl pro Stránského transport do saského Schwarzheide. Šlo o pracovní tábor a pokud vězni nepadli hladem nebo vyčerpáním, dozorci je nebili a nehrozila jim smrt v plynové komoře. Přežíval z posledních sil a do tábora Sachsenhausen dorazil těžce nemocný. 22. dubna 1945 se tam dožil osvobození.

Rok po válce se Stránský podílel na vysidlování německé vesnice. Jeho povaha byla tak dobrácká, že mu osud tamních obyvatel přišel líto. Jako by zapomněl na hrůzy, které zažil v táborech. Pro komunistický režim, který trval až do roku 1989, pochopení neměl. Až po revoluci se konečně cítil svobodný. Bohužel mu bylo už osmašedesát let. Stal se předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu a až do své smrti 18. července 2014 se rval za odškodnění pro české oběti nacismu.