Rodinné prostředí, ve kterém Olga vyrůstala, bylo velmi chladné. Matka sice svou dceru finančně podporovala, ve vztahu však chyběly city a komunikace. Olga rodiče nenáviděla a její nenávist přerůstala v odpor k lidem obecně. Měla pocit, že ji společnost odmítá a vylučuje. Rozhodovala se, zda zabije sebe, nebo druhé.

K sebevraždě nenašla odvahu, a tak zvolila druhou možnost. "Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné," napsala ve vysvětlujícím dopise, který ráno před vraždou vhodila do schránek Svobodného slova a Mladé fronty. "Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo. Acta non verba," zakončila svou hrůznou zpověď.

Činy, ne slova, znělo její motto. Olga věděla, že půjde do vězení. Zatčení se nebránila, z místa činu neutekla. Měla s sebou oblečení a dostatek cigaret.

Její obhájce se snažil dokázat, že obžalovaná trpí schizofrenií, to ale Olga razantně popírala. Duševní nemoc by změnila rozsudek smrti v doživotí, a ona si přeci přála zemřít. Názor později změnila, ale už bylo pozdě.

Prezidenta Ludvíka Svobodu v té době už sužovaly vážné zdravotní obtíže, a tak za něj pravomoci vykonával předseda federální vlády Lubomír Štrougal. V jejich rámci musel rozhodnout, zda nejvyšší trest pro Hepnarovou potvrdí, nebo vyslyší žádost o milost podanou její matkou. Osm chladnokrevně zavražděných lidí představovalo příliš vysokou bilanci. Štrougal Olze potvrdil smrt.

Odsouzená se do poslední chvíle chovala klidně. V den popravy jí dva dozorci spoutali ruce za zády a vyvedli ji z cely. Zpočátku kráčela bez odporu, ale jakmile se odemkla vrata do chodby vedoucí k popravčí cele, sesula se k zemi a začala křičet. Dozorci ji k oprátce dovlekli násilím, cestou se je snažila kopat a kousat.

Není známo, jak dlouho umírala, smrt ale zřejmě nenastala ihned. V ČSSR se odsouzenci věšeli na tzv. krátký provaz, který jim nezlomil vaz, ale nechal je trápit několik minut, než došlo k zadušení.

Takového nedůstojného konce se dočkala mladá dívka, která dávala vinu za svůj nešťastně prožitý život druhým lidem a mstila se na nevinných. Od její popravy už žádná další žena v Československu hrdelní trest nedostala.