Západní svět se o tajemném pouštním tvoru poprvé dozvěděl v roce 1926 z knihy paleontologa Roye Chapmana Andrewse, který v jeho existenci nevěřil, ale zaznamenal legendy, jež o něm v mongolské části pouště Gobi kolovaly. Od té doby se do Mongolska vypravilo mnoho výzkumníků a dobrodruhů, aby zabijáckého červa našli a vyfotografovali. Nikomu se to dosud nepodařilo.
Výzkum ovšem znesnadňují nehostinné podmínky pouště i neochota pastevců se o příšeře bavit. Až do roku 1990 navíc v Mongolsku panoval tvrdý komunistický režim, který olgoje chorchoje označil za přežitý mýtus a k expedicím do pouště nevydával povolení.
Mackerleho expedice
Ihned po pádu diktatury se do Gobi vypravil český badatel a záhadolog Ivan Mackerle (1942 - 2013), doprovázen dvěma přáteli, z nichž jeden byl profesí fotograf a druhý lékař. Dlouho jim trvalo, než se od pastevců dočkali prvních výpovědí. Pozoruhodné bylo, že každý červa popisoval stejným způsobem, i když ho nikdo z nich na vlastní oči nikdy neviděl. Všichni však tvrdili, že znají někoho, kdo ho osobně spatřil.
Olgoj chorchoj
Źádného očitého svědka se přesto Mackerlemu nepodařilo dohledat. Musel se spokojit s tím, co se o příšeře vyprávělo: červ prý dorůstá délky až jednoho metru a svým zjevem připomíná střevo naplněné krví. Na první pohled se nedá poznat, kde má oči a kde ocas, a pohybuje se kroutivým pohybem do strany, jako by sebou zametal. Jeho tělo je pokryto tak silným jedem, že vás usmrtí jediný dotyk. Jed dokáže olgoj chorchoj vystříknout i na dálku několika metrů.
Většinu času naštěstí tráví zahrabán v písku a vylézá převážně jen v období června a července, většinou po dešti jako žížala. Do obyčejné mírumilovné dešťovky má ale daleko. Zoologové dokonce neznají žádný živočišný druh, který by se jedovatému písečnému červu podobal.
Tvor z doby dinosaurů?
V australských písečných přesypech žije scink uťatý, jehož hlava je rovněž těžko rozeznatelná od ocasu, červa ale v ničem nepřipomíná. Patří mezi plazy z řádu šupinatých a pohybuje se na krátkých nožičkách. Pokud bychom hledali mezi jedovatými druhy červího vzhledu, napadly by nás snad jen pásnice, které ale žijí v moři.
Ivan Mackerle vyjádřil domněnku, že by mohlo jít o dosud neobjeveného tvora z prehistorických časů, který se adaptoval na měnící se klimatické podmínky a podařilo se mu přežít do dnešní doby. Badatel přitom poukázal na bohatá naleziště ostatků dinosaurů v dané oblasti.
Temný přízrak pouště
Olgoje chorchoje se mu nicméně nepodařilo najít, i když se ho se svým týmem snažil z písku vypudit třaskavinami. S výzkumem skončil po zvláštním zážitku, jenž hraničil s nadpřirozenou zkušeností. V noci se mu zdál sen, ve kterém mu odporný červ skočil na záda. Probudil se s úlevou, že šlo jen o noční můru, ale zároveň pociťoval úpornou bolest v zádech. Vzbudil proto svého kamaráda lékaře. Ten se nestačil divit. Mackerle měl záda posetá krevními výrony, které přibývaly i další den. Badatelovi hrozilo selhání srdce a musel se vrátit domů.
Později přemítal, zda olgoj chorchoj není jen přízrakem, jehož představa v obyvatelích pochmurných písečných plání vyvolává závažné psychosomatické potíže. Čím více se jím v mysli zaobíráte, tím více se blížíte kolapsu. Možná i proto se jméno bájného tvora nesmí ani vyslovit. V případě Mackerleho mohla zapůsobit i sugesce; den před noční můrou totiž potkal místního šamana, který ho varoval, že ho čeká smrt, pokud písečného červa nepřestane hledat.
Je možné, že šlo jen o selhání organismu z náročné cesty. Přesto si badatel odnesl z Mongolska ponaučení, že s tajemnými jedovatými červy si není radno zahrávat.
Zdroje: www.mackerle.cz, www.livescience.com, worldnewsroom.info
