Byl podzim 1868 a samurajští válečníci z klanu Aizu v severním Japonsku se připravovali na boj. Na začátku roku provedl saturský samuraj puč. Svrhl vládu šógunátu a předal moc novému císaři, 15letému Mutsuhitovi. Po dlouhém létě plném bojů se v říjnu válečníci dostali k branám hradu Wakamatsu, aby potlačili odpor a obklíčili pevnost s 30 000 vojáky. Za jeho zdmi se 3 000 vzdorných válečníků připravilo na konečný atak.

Když válečníci z klanu Aizu statečně bojovali, většina žen zůstávala schovaná, starala se o zraněné a hasila dělové koule, které dnem i nocí bušily do stěn hradu. Ale pro Nakana Takeka, válečnici Onna Bugejša, byla obrana v první linii hned vedle mužů samozřejmostí. Tváří v tvář mocné císařské armádě Takeko vedla neoficiální jednotku asi třiceti žen v boji proti nepříteli. Mocnou ranou skolila nejméně pět silných soupeřů pomocí zbraně naginata než ucítila, jak se jí po hrudi rozlévá teplo. Dostala kulku přímo do srdce. Z posledních sil požádala Takeko svou sestru o stětí hlavy, aby její tělo nezískali nepřátelé jako trofej. Pohřbena byla pod stromem na nádvoří chrámu Aizu Bangmachi, který tam na její památku stojí dodnes.

V průběhu historie většina japonských žen podléhala přísným nařízením patriarchální společnosti. Musely poslouchat manžela a starat se o domácnost a děti. Existovaly však také válečnice, jako byla Takeko, o nichž bylo známo, že jsou stejně vycvičené v boji jako jejich mužské protějšky. Patřily do třídy bushi, ušlechtilých feudálních japonských válečníků a pomáhaly tvořit nové země, bránit jejich území a dokonce měli zákonné právo dohlížet na ně jako jejich správci. Byly mimořádně zručné v boji s dýkou a naginata - zbrani podobné kopí a také v umění tantōjutsu, což byl boj s nožem. Několik staletí před nástupem třídy samurajů ve 12. století tyto ženy v dobách válek bojovaly, aby ochránily své domovy, rodiny a čest.

Po navrácení imperiální vlády císaře Meidži v roce 1868 samurajská třída, která kdysi statečně chránila národ, ztratila moc a odkaz stejně hrůzostrašné Onna Bugejši byl zapomenut. Mezitím západní svět začal v historii japonské válečné kultury ignorovat ženy bojovnice a svou pozornost zaměřil pouze na samuraje.

Historie Onna Bugejša, doslovně znamenající „ženskou válečnici“, lze vysledovat již od roku 200 n.l., kdy se císařovna Jingū, po smrti svého manžela císaře Chuai, dostala na trůn a vedla invazi do Silly (Korea). Legenda hovoří o tom, že Jingū byla se svým mužem těhotná, když si ovázala tělo bandáží, oblékla si pánské oblečení a jela do boje. Výprava byla úspěšná a po jejím návratu se říkalo, že byla první císařovnou, jež potlačila vzpoury. Vládla dalších 70 let až do věku 100 let. V letech 1180-1185 probíhal konflikt mezi soupeřícími samurajskými dynastiemi Minamota a Tairy. Zde vyšla na světlo světa jedna z nejslavnějších ženských bojovnic v japonské historii: Tomoe Gozen.

Příchod období Edo na počátku 17. století přinesl obrovský posun v postavení žen v japonské společnosti. Během těchto let byla dominantní neokonfuciánská filozofie a ženy, konkrétně dcery šlechticů a generálů, byly ve velkém nabízeny bývalým samurajům, kteří se stali byrokraty. Boom manželství tak rostl a postavení žen se změnilo. Byly považovány především za matjy a koncept ženy, která by byla schopná jít do války, již byl nepředstavitelný. Tak zanikala kultura bojujících šlechtičen a válka u hradu Wakamatsu se stala posledním bojovým nasazením Onna Bugejša.