Jak probíhaly ve středověku operace vojáků přímo na bitevním poli?

Jarouš M Komořanský | 10. 12. 2022

Ač se středověká chirurgie s tou dnešní nedá srovnávat, už tehdejší znalosti lékařů vypovídají o velkém pokroku. Být středověkým chirurgem ale rozhodně nebylo takovou specializací jako dnes, protože chirurgové se zabývali vším, od kousnutí psem až po náročnou operaci mozku.

Kromě vojenských zranění bylo potřeba ošetřovat i banální zranění, ale obecně jakákoli středověká operace byla ve zkratce rychlou cestou do hrobu. I když neexistují statistiky, přežití operace bylo mnohem méně časté než smrt. To ale neznamená, že středověcí lékaři byli hlupáci. Naopak se řídili podle nejnovějších poznatků tehdejší vědy.
 

Autorem první knihy o chirurgii je Henri de Mondeville, který žil na přelomu 13. a 14. století a byl chirurgem dvou francouzských králů - Filipa IV. a Ludvíka X. Jeho dílo Chirurgie vychází z jeho dlouholetého výcviku ve Francii i v Itálii a shrnuje širokou škálu lékařských zákroků, od odstraňování šípů až po způsoby amputace. Podívejme se ve zkratce na to, co všechno musel zejména vojenský chirurg ve středověku znát.

Na video se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Jak reagovali pacienti

Téměř nikdo nevidí rád svou vlastní krev, nezáleží na tom, zda dnes nebo ve středověku. Pacienty proto bylo třeba uklidnit, stejně jako případně přihlížející. Nejenže by rušili proces, ale velmi často by i ztratili vědomí, takže nakonec by se lékaři museli postarat o více „nemocných“.

Některým pacientům byla už ve středověku předepisována účinná dieta, jejíž hlavní složkou byl chléb, k němuž byly přidávány dle uvážení lehké, křehké a snadno stravitelné potraviny v malém množství.

Lebka pravěkého válečníka s vyvrtanými otvory šokovala vědce. Neví, co si myslet
Magazín

Lebka pravěkého válečníka s vyvrtanými otvory šokovala vědce. Neví, co si myslet

Jak léčit vojenská zranění?

Pokud šlo o odstranění šípů, bylo důležité vědět, o jaký druh šípu se jedná, protože podle toho byla zvolena technika i nástroje. Jinak v těle reaguje například anglický šíp s malými ostny, které se zachytily za sval, jinak šípy hladké.

U techniky odstraňování železné garnýže z kolen, kdy vojákovi trčel z kolenního kloubu zapíchnutý železný garrott, byla nutná extrakce. I zde byly nejrůznější postupy, při jejichž čtení se někdy opravdu zvedá žaludek: „Na obou stranách kolene jsme vyřízli otvory, které by přijaly vyčnívající garnýž. Vnitřek dutiny jsme vycpali látkou, abychom koleno ochránili před dalším zraněním. Podél nohy jsme umístili kovovou destičku s otvorem, který pasoval na jeden vyčnívající konec garnýže zasazený do drážky v kládě. Pak silný muž s těžkým kladivem udeřil silným úderem do konce garrota a ten vyletěl na opačné straně klády.“

Velmi obtížné bylo i odstranění šípu, který zasáhl krční žílu a blízkou krční tepnu a průdušnici. Zde bylo téměř nemožné krvácení zastavit. Šíp musel být okamžitě odstraněn, aby se pacient neudusil. I na vnější krvácení se muselo reagovat rychle. Tato pasáž je opět poněkud děsivá: „Nevytahujte zbraň dříve, než pacient dostane poslední pomazání od kněze, když existuje reálná obava z následného krvácení. Když stříkající krev předznamenává smrt, pokud nebude provedeno ošetření, chirurg a kněz by měli být připraveni vykonat svou práci.“ Více informací i v tomto videu:

Zdroj: Youtube

Amputace a mozek

K amputacím se přistupovalo tehdy, když bylo třeba zachránit pacientův život nebo zastavit gangrénu. Amputovalo se vždy „přes další kloub“ – tedy při gangréně dlaně v zápěstí, u předloktí v lokti apod. „Končetinu obtočte dvěma pevně zabalenými provazy nebo ručníky. Jeden položte těsně pod spoj a druhý na zdravou stranu místa amputace. Dva pomocníci musí končetinu pevně uchopit, nahoře i dole, aby chirurg mohl provádět svou práci ve stabilním poli. Pevné úvazy sníží citlivost pacienta. Končetina by měla být vyvýšená, aby se snížila ztráta krve.“

Je zvláštní, že poměrně často se prováděla mozková chirurgie, a to s velmi dobrými výsledky. Lékaři museli často odstraňovat kousky mozku, které ulpěly na šípech. Rány byly následně ošetřeny, a to dle přísných zásad, protože při nesprávném ošetření následovala téměř vždy smrt.

Budiž nám útěchou, že velmi častou základní výbavou středověkého chirurga bylo víno. Používalo se prakticky ke všemu, jednak jako anestetikum, kdy opilý pacient necítil bolest, ale díky svým protihnilobným účinkům také jako antiseptikum. Ve středověku si chirurgové troufali mnohdy i na zákroky, které byly problematické ještě ve 20. století – troufli si klidně na ledvinové kameny nebo šedý zákal. Velkým nepřítelem ale byly infekce.

Zdroje: www.medievalists.net, zoom.iprima.cz

 

Tagy Francie Henri de Mondeville Itálie lékař pacient středověk Svátost nemocných