Forma trestu se v minulosti odvozovala od typu provinění a měla symbolický charakter, aby každý hned viděl, čím se trestaný prohřešil. Hašteřivá či klevetivá žena stála u pranýře s posměšnou maskou a roubíkem, nepoctivcům pančujícím mléčné výrobky se mazalo na hlavu máslo, rouhači museli stát při kázání v kostele na vyvýšeném místě. Nu a když přišlo na opilce, ti se zavřeli do sudu s otvory, ze kterých jim koukala jen hlava a končetiny.
S nápadem nasazovat opilcům na tělo sud přišli soudci v období Anglické republiky a následně protektorátu v 50. letech 17. století. Tehdejší vůdce Oliver Cromwell nejenže nesnášel alkoholiky, ale v hospodách a krčmách navíc viděl nebezpečná doupata, kde se scházeli monarchisté a svorně si stěžovali na nové politické poměry v zemi.
Omezení činnosti hospod Cromwellovi dopomohlo k lepší kontrole sdružování osob. Nejprve bylo ovšem nutné vymyslet nějaký psychologický nástroj, který by mužské od nasávání v krčmách odradil. A tak se zrodil opilcův plášť: sud s důmyslně vyřezanými otvory se nasadil každému, kdo to s alkoholem v hospodě přehnal a cestou domů budil pohoršení.
Opilcův plášť měl provinilce v první řadě co nejvíce zesměšnit. Pro počestné, střízlivé měšťany takový chlapík v sudu znamenal velké pozdvižení. Mohli na něj házet pukavce nebo shnilou zeleninu, aby působil ještě legračněji. Zda tato ponižující metoda skutečně pijany naučila pít napříště jenom vodu, není známo. Jisté však je, že abstinující republika moc dlouho nevydržela. V roce 1660 Anglie s úlevou uvítala návrat legálního nástupce trůnu Karla II. a hospody se opět rozjely naplno.
