Barbarské pokusy s lidskými kostmi

Sadistické a zcela nesmyslné operace, u kterých se odnímaly vězňům části kostí, svalů, šlach a nervů byly předmětem ortopedických pokusů, které v Ravensbrücku zahájil na podzim roku 1942 dr. Karl Gebhardt. Pokusy zahrnovaly regeneraci kostí a také jejich transplantaci. Téměř ve všech případech šlo o zcela zbytečné, nesmyslné a sadistické zákroky postrádající vědecký účel, ke kterému se ovšem u soudního procesu lékaři dovolávali.

Sadistické lékařské komando pod Hippokratovou přísahou

Na ortopedických pokusech se kromě dr. Gebhardta podílel i Himmlerův oblíbenec dr. Ludwig Stumpfegger a také dr. Fischer a dr. Oberheuser. Polské vězeňkyně, které přežily předchozí pokusy se sulfonamidy, byly vybrány také do transplantační experimentální „studie.“ Pozdější osobní Himmlerův lékař dr. Ludwig Stumpfegger měl na transplantačních pokusech kostí a svalů enormní zájem, stejný zájem měl i Himmler. Experimenty řídil hlavní lékař Gebhardt, ten vyhodnocoval veškeré operační zprávy, které mu ostatní lékaři posílali. Výsledky pokusů potom předávali Himmlerovi.

Drcení kostí kladivem a děsivé amputace

Ne všechny experimenty končily smrtí, ale pokud ženy operaci přežily, byly doživotně zmrzačeny. Lékaři jim bez anestezie kladivem drtili kosti na malé kousky, které se potom snažili zase složit. Vyřezávali části holenních kostí a usazovali je na jiná místa v těle, odnímali okostice a odstraňovali celé svaly a nervy.

Nejzvrácenější byly operace, u kterých se amputovaly ruce nebo nohy. Cílem pokusů bylo údajně vyřešit problém regeneraci kostí, svalů a nervů. Mnohé z polských mladých vězeňkyň byly operovány opakovaně a k pokusům byly vybírány i mentálně retardované vězeňkyně. Některé z těchto pacientek byly po amputacích zabity injekcí evipanu (barbiturát s hypnotickými a sedativními účinky) a jejich končetiny byly odeslány na ortopedickou kliniku Hohenlychen[1]

Transplantace lopatky

Na základě svědeckých výpovědí přeživších a nalezených dokumentů byl u soudu prokázán případ soukromého pacienta dr. Gebhardta, kterému byla implantována lopatka získaná z Ravensbrücku. Gebhardtův soukromý pacient o lopatku a klíční kost přišel z důvodů zhoubného nádorů. Mezitím co dr. Fischer v Ravensbrücku mladé polské vězeňkyni vyoperoval lopatku, Stumpfegger s Gebhardtem provedli v Hohenlychenu všechny nezbytné přípravy k transplantaci a po doručení lopatky akci dokončili. Nedobrovolná dárkyně byla ihned po operaci usmrcena injekcí evipanu. Gebhardtův soukromý pacient operaci přežil a lopatka se úspěšně přihojila. Tento případ samozřejmě v průběhu Norimberského procesu popírali a zkreslovali.

Spravedlivý trest pro všechny?

Gebhardt později přiznal, že v Ravensbrücku operoval přibližně 60 pacientů. Přeživší však později u tribunálu dosvědčili, že se jednalo o více než 100 osob. Před tribunálem v Norimberku se Gebhardt obhajoval tím, že tak konal pouze na příkaz nadřízených a poslušnost se mu ve válečných dobách jevila jako nejvyšší mravní princip. Přirovnával se například k vojákům, kteří dostávali rozkazy svrhnout bomby.

Obžalovaný Karl Gebhardt byl shledán vinným z válečných zločinů proti lidskosti a dne 20. srpna 1947 byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán 2. června 1948 byl ve věznici Landsberg v Bavorsku. Fritz Fischer byl odsouzen k doživotnímu vězení a Herta Oberheuser pouze k dvaceti letům vězení.



[1] Komplex sanatorií Hohenlychen v Lychenu (severně od Berlína) byl původně vybudován jako sanatorium pro léčbu dětských pacientů s tuberkulózou. Od roku 1930 se stalo sanatorium jedním z hlavních zdravotnických zařízení SS.