Kvůli ohledu k dětem režisér hleděl na pravěké období laskavým a romantickým pohledem, ale zároveň se snažil vnést do snímku určitou syrovost. Herci proto museli běhat po lese oblečení jen do kůže, ať se kolem rojili komáři, nebo praštěl mráz. Jiří Bartoška po letech vzpomínal, že jim proti komárům vozili repelenty až z Rakouska, ale moc nezabíraly. Natáčení pro něj bylo hotovou noční můrou.
Zato šestnáctiletý Ludvík Hradílek alias Havranpírko si užíval dosud nepoznané dobrodružství ve světě před kamerou. Ke své první, a zároveň i poslední filmové roli se dostal na základě konkurzu, kterého se účastnila celá řada mladých chlapců. Ludvík režiséra zaujal tím, že byl vychrtlý a měl zrovna vyražený zub. A když před něj tvůrci postavili talíř s kuřetem, hltal ho tak náruživě, jako by snad v pravěku sám vyrůstal.
Ve skutečnosti Ludvík nepocházel z pravěku, ale z rodiny s osmi dětmi, takže byl zvyklý se o sousto takříkajíc prát. Maminka přihlásila na konkurz právě jeho, protože byl prý nejhubenější. Jeho dva mladší sourozenci si shodou okolností předtím zahráli děti Lavičkovy v komedii Na samotě u lesa a mamince se natáčení tak líbilo, že podobnou zkušenost přála všem svým dětem.
Jako představitel hlavní role byl Ludvík velmi důležitou osobou a producenti ho neustále hlídali, aby se nezranil. Za zrušený natáčecí den hrozilo penále v řádech desítek tisíc korun, a tak mladý herec nesměl ve volných chvílích nikam chodit, natož třeba jezdit na kole.
V herecké dráze ale Ludvík Hradílek nepokračoval. Nezůstal ani u uměleckého kovářství, kterému se vyučil. Odmalička ho lákala fotografie. Od roku 1985 spolupracoval se samizdatovou redakcí Revolver Revue, byl aktivním členem disentu, bojobal proti komunistickému reživu. Jeho aktivity ho přivedly do konfilktu se zákonem. Po Sametové revoluci stál u zrodu týdeníku Respekt. Za hledáčkem fotoaparátu ho najdete dodnes.
