V roce 1972 se v Brně narodil chlapec, kterého to už odmala táhlo k divadlu. Když byl ve třetí třídě, stal s členem amatérského divadelního spolku Pírko, kde padnul do oka režisérce Marii Barušové. „Měl jsem tolik energie, že rodiče nevěděli, co se mnou. A tak mě zapsali do dramatického kroužku Pírko,“ popisuje své začátky dnes již dvaapadesátiletý herec. 

Barušová ho obsadila do pohádky Vašíček a lesní muži z roku 1981, kdy mu bylo pouhých devět let. To s sebou samozřejmě neslo notnou dávku nervozity, protože doposud před kamerou nikdy nestál. „Měl jsem na zkoušce strašný strach z kamery. Měli jsme s ostatními dětmi předstírat, že jsme v lese a bojíme se. Šel jsem poslední, a když se kamera rozjela, hned jsem zapomněl text. Tak jsem tam nejistě něco odříkal a najednou se ozvalo: Výborné, výborné, bereme,“ zavzpomínal na neuvěřitelné štěstí slavný dětský herec. 

Do Létajícího Čestmíra ho vybrali hned

Účinkováním v této pohádce se s dalšími hereckými rolemi roztrhnul pytel. V tomtéž roce se objevil v seriálu Bakaláři a také v dramatu V zámku a podzámčí režiséra Ludvíka Ráži. Pak ale přišla nabídka, která mu posléze změnila život a přinesla tu největší slávu. „Točil jsem film Poslední návrat s Ottou Šimánkem, který hrál také třeba pana Tau. Věděl, že režisér Václav Vorlíček shání děti do Čestmíra a poslal mě na konkurz. Vybrali mě hned,“ vypráví o své životní roli v seriálu Létající Čestmír. 

V seriálu si zahrál přihlouplého syna Petra Nárožného a Ivy Janžurové. Jeho scénářové jméno bylo Oskar Blecha, za natáčení dostal šest tisíc korun, a ještě se k tomu musel učit japonsky. „Produkce mi měla poslat japonský text, který jsem se měl naučit. Jenže jsem nic nedostal. Když se mě pak při konkurzu režisér Vorlíček ptal, tak jsem mu tak přesvědčivě odpovídal v japonštině, že mě okamžitě obsadil,“ dokresluje situaci seriálový Blecha. 

Teď už je asi každému čtenáři jasné, že je řeč o herci Antonínu Kalovi. Ten na natáčení Létajícího Čestmíra vzpomíná s příjemnou nostalgií a dodává ještě jednu zajímavou historku: „Překladatelka mi dokonce dala vizitku na japanologa v Brně, protože jsem měl podle ní obrovský talent na jazyky. Ale v jedenácti letech se mi do studia japonštiny moc nechtělo.“ 

Menšík mu nakreslil obrázek na památku

Rád také vzpomíná na dnes již herecké legendy, se kterými měl tu čest se potkat na place. Jednou z nich byl i Vladimír Menšík, který v té době byl už sužovaný nemocí, které nakonec i podlehl. „Když byly větší pauzy a všichni zmizeli do bufetu, zůstával jsem s ním v maskérně, kde dostával léky, a poslouchal jsem jeho vyprávění,“ vzpomíná na Menšíka Kala, který má na slavného herce dodnes doma jednu cennou památku. Do chlapcova památníku mu tehdy herec nakreslil svou vlastní karikaturu a doplnil i věnování. Stálo v něm: „Moravákovi Tondovi Moravák Vladimír Menšík.“

Kala nebyl jako mnohé ostatní dětské hvězdy, že by zůstal u jedné (nejslavnější) role. Po dotočení seriálu se herectví věnoval i nadále, vystudoval konzervatoř, kde mezi jeho spolužáky byli například Sabina Laurinová, Saša Rašilov nebo Markéta Hrubešová. A v televizi se objevuje sem tam i dnes. Vidět jste ho mohli třeba v Četnických humoreskách, romantické komedii Intimity, krimi seriálu Případy 1. oddělení a ukrajinsko-českém filmu Muž, který stál v cestě z roku 2023. 

I přese jeho další kamerové počiny mu jeho nejslavnější roli ale už nikdo neodpáře. A Kalu dodnes udivuje, že ho lidé na ulici poznávají.

„Přijdu třeba do restaurace a servírka říká Dobrý den, co si dáte, Velký vezíre. Minulý týden jsem byl na horách a byli tam pánové s kytarami. Když mezi dveřmi zjistili, kdo je s nimi na chatě, naučili se ústřední píseň z Létajícího Čestmíra a zahráli mi ji. Tak jsem jim koupil rum,“ vypráví Kala, který se dnes živí především jako rozhlasový moderátor v brněnském Rádiu Krokodýl. 

Zdroje: tvguru.cz, brnensky.denik.cz, csfd.cz