Ranní rutina nebyla pro všechny osvětimské vězně stejná. Únavného nástupu, provázeném sčítáním vězněných, byli ušetřeni lidé, kteří pracovali v místech vzdálených od tábora několik kilometrů, a museli proto vyrazit dříve. Před baráky ráno nenastupovaly ani síly pracující v kuchyni a na ošetřovně nebo členové táborového orchestru. Ten totiž vězňům při nástupu vyhrával německé pochody.

Pokud při sčítání vyvstaly nejasnosti, nástup se nepříjemně prodloužil. V zimním období se stávalo, že promrzlí a zesláblí vězni nevydrželi stát a skáceli se k zemi, což pro ně znamenalo smrt. Kdo nebyl schopen práce, byl zastřelen nebo zplynován.

V zimě se vstávalo v 5:30, v létě o hodinu dříve. Po nástupu se pochodovalo na práce, přičemž délka pracovního dne činila v průměru 11 hodin; v letním období mohla být prodloužena, v zimním zkrácena. Pauza na oběd byla vězňům přiznána mezi 12. a 13. hodinou. Do tábora se vězni vraceli těsně před setměním, mnozí přitom vlekli na zádech těla svých druhů, kteří pracovní den nepřežili.

V sedm hodin se opět konal nástup a sčítání vězňů. Následovala večeře, složená z vodové polévky a půlky krajíce chleba. Poté měli vězni chvíli volno, které využívali pro osobní hygienu, návštěvy v jiných barácích nebo k otevření dopisů či balíků od rodiny. Po zaznění gongu se museli vrátit do svých ubikací, druhý gong ohlásil noční klid.

O sobotách a svátcích se většinou nepracovalo. Byl to čas, kdy vězni uklízeli baráky, poslouchali tóny orchestru, prali si oblečení nebo si stříhali vlasy. V těchto vzácných chvílích volna vznikaly i umělecké kresby, dokumentující beznaděj, která v táboře vládla. Jejich autoři nevěřili, že dny pekla někdy skončí, a mnozí z nich se konce války opravdu nedožili. Zato jejich díla se dochovala až do dnešní doby jako smutné memento krutých dní.