Jak vypadal běžný den vězně v Osvětimi: Zvuk gongu určoval vše

Časně ráno probouzí vězně zvuk gongu. Rychle vstanou, upraví slamníky a derou se do umývárny, aby se trochu ošplíchli vodou. Vypijí tekutinu, kterou dozorci nazývají kávou či čajem. Když gong zazní podruhé, musejí běžet na nástup.

Ranní rutina nebyla pro všechny osvětimské vězně stejná. Únavného nástupu, provázeném sčítáním vězněných, byli ušetřeni lidé, kteří pracovali v místech vzdálených od tábora několik kilometrů, a museli proto vyrazit dříve. Před baráky ráno nenastupovaly ani síly pracující v kuchyni a na ošetřovně nebo členové táborového orchestru. Ten totiž vězňům při nástupu vyhrával německé pochody.

Pokud při sčítání vyvstaly nejasnosti, nástup se nepříjemně prodloužil. V zimním období se stávalo, že promrzlí a zesláblí vězni nevydrželi stát a skáceli se k zemi, což pro ně znamenalo smrt. Kdo nebyl schopen práce, byl zastřelen nebo zplynován.

V zimě se vstávalo v 5:30, v létě o hodinu dříve. Po nástupu se pochodovalo na práce, přičemž délka pracovního dne činila v průměru 11 hodin; v letním období mohla být prodloužena, v zimním zkrácena. Pauza na oběd byla vězňům přiznána mezi 12. a 13. hodinou. Do tábora se vězni vraceli těsně před setměním, mnozí přitom vlekli na zádech těla svých druhů, kteří pracovní den nepřežili.

V sedm hodin se opět konal nástup a sčítání vězňů. Následovala večeře, složená z vodové polévky a půlky krajíce chleba. Poté měli vězni chvíli volno, které využívali pro osobní hygienu, návštěvy v jiných barácích nebo k otevření dopisů či balíků od rodiny. Po zaznění gongu se museli vrátit do svých ubikací, druhý gong ohlásil noční klid.

O sobotách a svátcích se většinou nepracovalo. Byl to čas, kdy vězni uklízeli baráky, poslouchali tóny orchestru, prali si oblečení nebo si stříhali vlasy. V těchto vzácných chvílích volna vznikaly i umělecké kresby, dokumentující beznaděj, která v táboře vládla. Jejich autoři nevěřili, že dny pekla někdy skončí, a mnozí z nich se konce války opravdu nedožili. Zato jejich díla se dochovala až do dnešní doby jako smutné memento krutých dní.