Vojáci 60. armády 1. ukrajinského frontu vstoupili do osvětimského tábora 27. ledna roku 1945. Bylo tu ticho, až jim připadalo, že je tábor prázdný. Ve skladech objevili hromadu brýlí, stovky umělých nohou, tisíce hrnců a pánví a přes 40 tisíc párů bot. Vtom něco zaslechli.

S hrůzou zjistili, že baráky jsou plné mrtvol i zbědovaných a vyzáblých žijících lidí, z nichž mnozí pro slabost či nemoc ani nemohou vstát. Ti silnější vyšli vojákům naproti.

"Padali před námi na kolena, líbali chlopně našich kabátů a objímali nám nohy, plakali jsme" vzpomínal Georgij Elisavetskij, jeden z prvních vojáků, kteří do osvětimského tábora vkročili.

Podlahy baráků byly pokryty exkrementy, v táboře chybělo jídlo i pitná voda. Celkově se zde nacházelo asi 9000 zubožených vězňů, které tu němečtí dozorci zanechali svému osudu, protože byli příliš slabí na to, aby je před příchodem Sovětů evakuovali do jiného tábora. Mezi osvobozenými byly i stovky dětí.

Desetiletá Eva Mozesová se stala jedním z pokusných králíků doktora smrti Mengeleho. Na osvobození vzpomínala slovy: "Pamatuji si, jak nám vojáci rozdávali sušenky a čokoládu. Ale hlavně nás objímali. Hladověli jsme nejen po jídle, ale také po lidské dobrotě."

Šokovaní Rudoarmejci na místě zbudovali provizorní nemocnice a s pomocí dobrovolníků z okolních měst i pracovníků Červeného kříže po několik měsíců ošetřovali nemocné a umírající. Z devíti tisíc vězňů přežilo asi 7500.

Celkově v Osvětimi během čtyř let zahynulo 1,1 milionu lidí.