Historie je tu od toho, aby se přepisovala. To je vlastně daleko snazší u té skutečně dávné, kdy je větší prostor k domněnkám i díky tomu, že neexistují důkazy a svědectví. U novodobé historie se musí občas objevit nějaká „bomba“, která pohled na ni změní. Zatímco komunisté chtěli, abychom Rudou armádu oslavovali jako naše bezchybné osvoboditele, ukázalo se šeříky nebyly to jediné, čím byl její příchod na naše území provázen.
Teorie dvojího zla
Na Pražské povstání i následné „osvobození“ části našeho území Rudou armádou, ale i americkou armádou, se lze dívat několikero očima, i bez patiny komunistického výkladu dějin. Jak uvádí kontroverzní magazín g, dnešní demokratičtí politikové, většina ekonomů, politologů, sociologů, publicistů, dokumentaristů a umělců se stále více přiklání k teorii mluví “dvou zel”, a jako dvě největší pohromy dvacátého století vnímají německý národní socialismus (nacismus) a sovětský komunismus, a to stejnou měrou.
Druhá okupace?
Zatímco nám, starší generaci bylo ve škole vštěpováno do hlav, jak hrdinně nás Rudá armáda osvobodila a my jsme je vítali nadšeně s šeříky v rukou, zatímco vojáci si vysazovali nadšené děti na tanky, některá svědectví mluví jinak.
Například Poláci hodnotí vstup Rudé armády do Polska v době druhé světové války jako druhou okupaci a část polských vlastenců bojovala se zbraní v ruce proti Sovětům stejně jako proti německým okupantům. Když už Poláci přicházeli podruhé v krátké době o svou suverenitu, chtěli si zachovat hrdost, odsuzovali Edvarda Beneše, který vůbec jako první uznal kolaborantskou prosovětskou polskou vládu.
Historie se po pádu komunismu přepisovala v mnoha směrech. Ani příjezd Rudé armády se už nejevil – vyjma globálního aspektu – jako tak super šťastný.
Jaké byly praktiky RUdé armády proti německým ženám?
Německé ženy – snadný terč
Sovětský spisovatel židovského původu Ilja Grigorjevič Erenburg se za 2. světové války zabýval protiněmeckou propagandou. Ukazoval Němce jako fašisty, přinášející s sebou divošství, zvěrstva, kult násilí, smrt.
„Zabíjejte Němce! Pokud nezabiješ Němce, Němec zabije tebe,“ napsal v článku otištěném 24. listopadu 1944 ve vojenském deníku Krasnaja zvezda. Proto není divu, že vojáci Rudé armády, hlavně ti ze sovětských asijských republik, našli v německých ženách snadný cíl, jak se pomstít. V jejich znásilňování viděli pokračování bojového úkolu i zvláštní druh válečné zbraně.
Svědectví jeptišky
Dne 25. března 1945 vtrhli rudoarmějci do kláštera ve slezské Nise zastřelili abatyši, která se snažila své svěřenkyně chránit. Rusové si zřejmě se slušností moc hlavu nedělali, alespoň někteří.
„Najednou se rozrazily dveře a do kláštera vpadly desítky ruských vojáků. Byli opilí a okamžitě se na nás vrhli. Na každé z nás se vystřídalo hned několik mužů. Nic jsem nevnímala, jen sem se modlila a doufala, že to brzy skončí,“ vyprávěla svůj příběh jedna ze 182 jeptišek, které znásilnila horda ruských vojáků při dobytí slezské Nisy.
Podobně tomu bylo i při dobytí Gdaňska (Danzigu). Jak říká jeden starý učitel, jeho tehdy patnáctiletá neteř byla znásilněna celkem sedmkrát a na druhé neteři, dvaadvacetileté ženě, se vystřídalo dokonce 15 vojáků. Jeden z mladých velitelů se přitom dopustil zvrhlé lsti: Skupině místních žen sliboval ochranu v místní katedrále, ale jakmile se vystrašené ženy shromáždily, vpadla dovnitř celá jednotka a za zvuků varhan a zvonění zvonů vojáci ženy opakovaně znásilňovali.
Jak ale říkají některé prameny: To nejhorší něžné pohlaví teprve čekalo. Úplný ráj pro ruské vojáky byl Berlín na samém konci války. (Zdroj: https://www.armyweb.cz/clanek/zvrhle-choutky-rude-armady).
Rudá armáda v Berlíně
Zvěsti o praktikách rudoarmějců se donesly až ke Stalinovi, který je zprvu ignoroval, ale pak si uvědomil, že musí změnit svůj postoj, jelikož oč byla jeho armáda krutější, o to více se Němci bránili. Proto 20. dubna 1945 vydal Stalin rozkaz, v němž nařizoval změnit postoj k Němcům a chovat se k nim lépe. Už však bylo pozdě, protože vlnu Rusů nešlo zastavit.
22. dubna 1945 dosáhli vojáci severních a východních předměstích Berlína a měli za sebou tehdy těžké boje s obrovskými ztráty. Berlín byl po svém pádu vydán do jejich rukou a vojáci se chtěli pomstít. Německé ženy neměl kdo chránit a pokud se o to jejich muži pokusili, byli okamžitě zastřeleni
Ne jeden metr
Samozřejmě, že nelze celou situaci bagatelizovat a že mnozí ruští důstojníci s pomstou na Němkách nesouhlasili. Někteří z nich dokonce obrátili zbraně proti vlastním kamarádům a reagovali i v okamžicích, kdy byly znásilňovány velmi mladé dívky. Provinilce nechávali okamžitě zastřelit a někdy to provedli i oni sami. Otázkou tak zůstává, jestli i toto chování je takové, jaké by se od vojáka očekávalo. Byl zaznamenán i případ, kdy sovětský poručík nechal nastoupit své vojáky před německou ženu s roztaženýma nohama. Když se to dozvěděl jeho nadřízený generál, důstojníka popadl a osobně ho na místě zastřelil.
Maršál Konstantin Rokossovskij, velitel 2. běloruského frontu, ve svém rozkaze číslo 006 nařizoval: „Aby se pocity nenávisti vojáků zaměřovaly výhradně proti nepříteli na bojišti.“
Rudá armáda - osvoboditelé, nebo násilníci? Obojí?
Ruské i německé tabu
Situace se samozřejmě netýkala jen násilí páchaného na ženách, ale i krádeží, rabování, dokonce i přivlastňování si nemovitostí a dalších činů. Například i ve východním Polsku vyvraždila v Katyni Rudá armáda zhruba 15 000 zajatých polských důstojníků a dalších 10 000 příslušníků polské inteligence, elity národa.
V bývalé Německé demokratické republice se mlčelo o znásilňování německých žen ruskými vojáky, protože Sovětský svaz byl oslavován jako přítel a ochránce. Stejně tak němečtí vojáci, kteří se vraceli domů z války, nechtěli vědět o hanbě svých žen, dcer nebo matek. Stejně jako muži mlčeli o tom, co sami dělali na frontě, ženy mlčely o tom, jak trpěly.
Stejně tak mlčeli o svých činech i Rusové. Z rozhovorů žurnalistů s berlínskými veterány Rudé armády vyplynulo, že se muži samozřejmě nechtěli přiznat k tomu, co se v Německu ke konci války opravdu odehrávalo. Obvykle mluvili jen o několika výstřelech a pak vše zlehčovali stereotypním odkazem na nevyhnutelný důsledek každé války. Na temné dny poválečného násilí bylo třeba zapomenout. Působilo zde dvojí ticho.
Zdroje: g.cz, www.idnes.cz, www.tyden.cz, www.armyweb.cz, g.cz/zeny-rude-armady
