Jak vypadal život otrokyň ve starém Římě?

Otrokyně ve starém Římě byly vlastně služky...

Otrokyně ve starém Římě byly vlastně služky...

Foto: profimedia.cz

Otroctví ve starověkém Římě se od moderního otroctví z dob 18. a 19. století lišilo tím, že nebylo založené na rase. Ani tak to ale nebylo příjemné "poslání". Otrokyně totiž nikdy nemohla vědět, co jejího pána napadne a jaké věci pro něj bude muset vykonat.  

Postavení žen v římské společnosti bylo horší než postavení mužů, jelikož v rodině fungovala tzv. patria potestas neboli otcovská moc. Ani svobodná žena nemohla volit, až na výjimky jí bylo upřeno vzdělání a její život byl založen na rozhodnutích jejího otce a poté manžela. Jejím úkolem byla starost o domácnost a děti.

Je tedy logické, že postavení žen - otrokyň - bylo ještě horší. Byly svému pánovi plně podřízeny a jen on rozhodoval, co budou dělat. Všichni otroci totiž byli majetkem jejich pána, který je mohl kdykoli prodat, pronajmout nebo také zabít. Za to mu totiž nehrozil žádný postih. (Zdroj: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/53108/JuklS_Otroctv%C3%ADvestarov%C4%9Bk%C3%A9m_PT_2013.pdf?sequence=3&isAllowed=y) 

Později však básníci, politici a filozofové, jako například Seneca, začali tvrdit, že s otroky by se mělo zacházet přinejmenším spravedlivě. Do té doby byli bráni jako něco mezi zvířetem a věcí.

život otroků ve starém ŘíměZdroj: profimedia.cz

Nejčastěji se otrokyně staraly o domácnost v domech bohatších občanů. Fungovaly jako kuchařky, domácí dělnice u řemeslníků, např. při výrobě textilu, byly kojné, chůvy nebo vychovatelky dětí. Svých, dětí jiných otrokyň i oficiálních dětí jejich pána. Často také byly placenými společnicemi nebo prostitutkami.

Otrokyně ale mohly skončit i hůř. Obvyklá byla práce v dolech nebo na statcích. Na denním pořádku byl také pohlavní styk pána s otrokyní, který byl brán za samozřejmost. Děti narozené z tohoto "svazku" se automaticky stávaly také otroky, ale často měly lepší postavení než cizí nevolníci. Vlastníkem však byl opět jejich pán, takže záleželo pouze na něm, zda na dítěti bude chtít vydělat a prodá ho, nebo si ho nechá ve své domácnosti.

Ve starověkém Římě mělo více než 50 % obyvatelstva status otroka. Proto i Seneca a jeho žák Neron odmítli návrh měšťanů, který požadoval, aby všichni otroci museli nosit určitý druh oděvu. Ze strachu, že by si nevolníci uvědomili, kolik jich vlastně je a mohli by se vzbouřit, bylo od tohoto návrhu upuštěno.

Cato starší a Columella pak navrhovali, že pravidelným zásobováním jídla, lékařskou péčí a dodávkou oblečení si měli měšťané udržet poslušnost. Výhodou postavení otroka byla právě tato starost, kterou nedostávali chudí svobodní občané. Otrokyně dostávaly většinou chléb a levné víno, zeleninovou polévku, kaši, ovoce jako jablka, fíky a rozinky. Někdy si přilepšily slepičím masem a vejci.(Zdroj: https://www.theclassroom.com/what-foods-did-the-roman-slaves-eat-12083695.html)

Pepi II. nakládal s otroky jako s věcmi.

Dětinské vtípky zvrhlého faraóna Pepi II.: Z otroků vyráběl živé mucholapky

Někteří otroci a otrokyně dostávali navíc mzdu, kterou, když si střádali, mohli použít na své vykoupení ze služeb pána. To byl mnohdy cíl zamilovaných párů, které se v pozici otroka ženit a vdávat nesměli. Někteří sice mohli "žít na hromádce", jakýkoli jejich potomek byl ale pánovým majetkem a nebylo neobvyklé, že ten děti od rodiny odebral a prodal dál. Pokud se tedy otrokyně vykoupila ze služby, stala se svobodnou ženou, nikoli však občankou. Mohla se však vdát a její děti už občany byly. Od osvobozené ženy i muže se ale očekávalo, že budou stále loajální svému pánovi a budou mu poskytovat trvalou podporu, jak finanční tak sexuální. (Zdroj: http://www.womenintheancientworld.com/women%20and%20slavery%20in%20ancient%20rome.htm)

Akční letáky