Pojem otroctví podle pověsti zavedl do římské společnosti už legendární zakladatel věčného města Romulus. Jeho existence nebyla nikdy prokázána a patrně byl smyšlenou postavou, přesto z pramenů vyplývá, že otroctví bylo v Římě zřejmě odnepaměti. Bylo s nimi nakládáno jako s věcmi: na tržištích se prodávali zásadně vystaveni jako nazí, aby každý věděl, „co kupuje“, a s cedulkou na krku. Ta popisovala otrokův původ, jeho přednosti, zdravotní stav a vzdělání. Původ byl důležitý, protože tak předcházel možnosti, aby se otroci, kteří se znají nebo si rozumějí, mohli proti jejich majiteli spiknout.
Jak byli otroci nabýváni?
Otroci samotní většinou pocházeli z řad dlužníků a válečných zajatců. Otrokyněmi se často staly ženy a děti zajaté během obléhání a jiných vojenských kampaní v Řecku, Itálii, Španělsku a Kartágu. V pozdějších letech republiky a do říše římské přišlo později více otrokyň z nově dobytých oblastí Galie, Británie, severní Afriky a Malé Asie.
Další velmi početnou skupinou byli otroci z doby dobytí Řecka Římem. Protože však řecká kultura byla v některých ohledech považována za lepší než římská, někteří otroci a otrokyně měli trochu jiné postavení. Jak řekl sám Horacius „Graecia capta ferum victorem cepit“, neboli „Podmaněné Řecko zajalo svého divokého dobyvatele“. Například se předpokládá, že římský dramatik Terence byl přiveden do Říma jako otrok.
Otrokem „z narození“
Otroctví bylo ve starém Římě považováno za okolnost narození, neštěstí nebo války; bylo definováno z hlediska právního postavení, respektive jeho nedostatku, a nebylo omezeno ani definováno etnickým původem nebo rasou, ani považováno za nevyhnutelně trvalý stav.
Ti šťastnější otroci
V římském starověku bylo otroctví obecně dokonce prominentnější než kdekoli jinde ve starověkém světě, s výjimkou Řecka. Ve starších obdobích Teprve v období císařství se postupně zaváděly zákony, jež otrokům umožňovaly stěžovat si na své pány u soudu. Seneca prosazoval názor, že by se s otroky mělo zacházet slušně, protože pak odvedou lepší práci.
Otroci a otrokyně, kteří postrádali dovednosti nebo vzdělání, prováděli zemědělské nebo jiné formy manuální práce, nejvíce jich bylo právě v zemědělství. Ti, kdo byli svéhlaví, neposlušní, násilničtí či z nějakého důvodu považovaní za nebezpečí pro společnost, mohli být odsouzeni k práci v dolech, kde trpěli za nelidských podmínek. Zřejmě nejlépe zabezpečeni byli ti, kdo sloužili v soukromých domácnostech. Pokud byli vzdělaní, měli dokonce šanci dostat se na pozici účetního, učitele nebo lékaře.
Ženy otrokyně měly nejhorší postavení
Otrok se záručním listem
Otroci se vždy prodávali se zárukou. Tedy většinou; otroci prodávaní bez záruky bývali na trhu označeni čepicí. Na jméno se přitom zajatců nikdo neptal, bylo jim přiděleno buď obchodníkem, nebo budoucím pánem. K otrokovi se přistupovalo jako k věci, která uměla mluvit.
Majitelé otroků a otrokyň je směli vrátit zpět a dostali za ně zpět i zaplacené peníze, pokud se skutečně prokázalo, že otroci jsou vadní, nebo pokud prodejce skryl něco, co by ovlivnilo produktivitu otroka či otrokyně. Ti, u koho se zjistilo, že jsou nemocní nebo vadní, se často prodávali za velmi málo peněz, pokud byli vůbec prodejní.
Mistři, či jacíkoli majitelé otroků, dokonce sami vlastněné nemocné či staré muže i ženy osvobodili, aby tak ušetřili peníze. Byli si vědomi toho, že by za ně nedostali ani tolik, aby to pokrylo jejich jídlo a ubytování. Takoví otroci byli zbyteční.
Vzhledem k tomu, že otrokyně a otroci byli legálně majetkem, jejich majitelé je mohli kdykoli zlikvidovat, měli právo je bezdůvodně bít, mučit i usmrtit.
Děti otrokyň
Rovněž všechny děti narozené otrokyním, byly automaticky otroky, bez ohledu na otce. Někdy se ale tyto děti v rodině těšily lepšímu postavení, zvláště když se za otce považoval sám pán domu.
Ti, kteří měli vzdělání nebo schopnosti vydělávat si na živobytí, byli často svému pánovi zavázáni životem. Otroci i otrokyně, kteří podnikali pro své pány, měli také povoleno vydělávat a šetřit si peníze pro sebe, a někteří si mohli koupit vlastní svobodu, zatímco jiným byla jejich svoboda udělena jejich majiteli. To se však stávalo velice vzácně.
Liberti
Nikdo z osvobozených otorkyň a otroků (liberti), a to i přestože se po osvobození stali úplnými římskými občany, nebyl považován za rovnocenného ostatním občanům kvůli jejich bývalému postavení. Tato „kletba“ byla prolomena až po několika generacích, kdy bylo možné povznést se v řadách tříd (někdy se z otroků – zde se však jednalo o muže, mohli stát ekvité nebo senátoři). Jak se počet osvobozených otroků zvyšoval, stav svobody se rozvíjel po celé republice.
Zdroje:
