Zákony upravující postavení otroků se v průběhu římských dějin měnily. Na počátku panoval zcela divoký stav, kdy pán mohl otroka zabít, kdykoli se mu zachtělo. Postupem času se podmínky nucených pracovníků zlepšily; Římané pochopili, že spokojený a dobře živený otrok bude loajálnější a odvede lepší práci. V době císařství už bylo běžné, že otroci chodili svobodně po ulicích, až si lidé stěžovali, že je nelze rozlišit od plnoprávných občanů. Padl návrh, aby se otroci odlišovali určitým oděvem. To ale Senát zamítl z obavy, že by pak otroci na vlastní oči viděli, jaké množství jich v Římě vlastně přebývá, a zosnovali by povstání.
Otroci všude, kam se podíváš
Otroci postupně vyplnili všechna pracovní místa ve státě, od zemědělství a dolů přes administrativu a školství až po službu v domácnostech. Od toho se také odvíjely jejich životní podmínky, mezi nimiž panovaly propastné rozdíly. Muži nucení k práci na polích a v dolech strávili většinu života v okovech a velmi brzy umírali vyčerpáním. Na druhé straně otroci sloužící v domech bohatých pánů jako sluhové či kuchaři si mohli žít celkem slušně. Jak na tom ale byly ženy?
Otrokyně představené císaři Oktaviánovi, malba z r. 1883
Velmi mladé dívky mohly být prodány do veřejných domů, a to dokonce už v předpubertálním věku. Od té chvíle jen doufaly, že se do nich někdo z klientů v budoucnu upřímně zamiluje a z otroctví je vykoupí. Petronius ve svém Satyrikonu takový případ zmiňuje. Jistý Askyltus prý osvobodil otrokyni, se kterou sdílel lože, aby ji uchránil před jinými muži.
Chlípní páni a žárlivé manželky
Fyzickému zneužívání však zdaleka nečelily pouze ženy v nevěstincích. Ačkoli římské právo vyzdvihovalo monogamní svazky, v praxi byl muž pánem domu a otrokyně se stávaly snadnou kořistí jeho milostné touhy, nehledě na názor jeho manželky. Básník Juvenal popsal těžký úděl otrokyně jménem Peskas, kterou paní domu neustále bila, protože se domnívala, že ji s ní manžel podvádí.
Římské otrokyně tedy bývaly vystaveny jak pánově chtíči, tak žárlivosti jeho ženy, a neměly možnost se bránit. Jejich děti se staly automaticky rovněž otroky, i když byl otcem římský občan. Záleželo jen na jeho vůli, zda jim daruje svobodu. Adoptovat je ale ze zákona nesměl.
Otrokyně se nemohly legálně provdat za jiného otroka, ale často jim bylo dovoleno žít s někým "na hromádce". Ovšem jen do té doby, kdy se pán rozhodl jednoho z partnerů prodat jinam. Stejně tak mohl rozhodnout i o osudu jejich dětí. Této praxi učinil přítrž teprve císař Theodosius v 5. století n. l. Z jeho nařízení měly rodiny otroků žít společně pod jednou střechou u jednoho pána a nesměly být rozděleny. V té době se už ale římská říše chýlila ke konci a s ní i celé otrokářské zřízení.
Zdroje: www.thegreatcoursesdaily.com, www.womenintheancientworld.com, chariotjournal.com
