Otto Roubíček využil dobroty své sestry a nastěhoval se k ní, aby mohl studovat na místním gymnáziu. Jako jediný se z koncentračního tábora vrátil. Trpěl tam stejně jako všichni ostatní, dostával minimum jídla, byl ponižovaný, trestaný a čekala ho jen těžká práce. Zatímco jedni se ale upínali na naději, rodinu nebo drobnou pomoc v podobě kostky mýdla a krajíce chleba, Roubíček svůj zájem směřoval mnohem dál. Nehledě na to, jakým způsobem lidé v táboře umírali (v plynových komorách nebo jako exempláře pro lékařské pokusy), byl Mengelem fascinovaný.
Anděl smrti jako vzor
Kolem Anděla smrti bylo informační embargo a neví se jistě, jestli s Roubíčkem přímo spolupracoval. Během pobytu v Osvětimi se ale několikrát setkali. Sám Otto Roubíček tam působil jako podřadný lékař a "přebíral" vězně. Určoval, kdo má ještě naději. "Doktor Prkno", jak mu kvůli vysoké a štíhlé postavě přezdívali, si práci nadmíru užíval.
Po válce si otevřel praxi v Jičíně. To se mu ale brzy zajedlo. Nastoupil jako lékař do věznice, zneužil války v Koreji a začal dodávat krevní transfuze pro zraněné vojáky. Zachránil se jenom ten, kdo se vymluvil na nemoc. Roubíček byl na jedné straně bezohledný, ale nechtěl si pošpinit dobrou pověst dodávkou špatného materiálu. Vězni, kteří se mu zamlouvali, trpěli. Pravidelně jim brali velké množství krve. Po pár týdnech byli zesláblí a neschopní života. Bezvládná těla byla odvážena do Opavy, kde se po pěti mrtvolách házeli do hromadných hrobů.
Marná touha po dědictví
Mimo týrání pacientů, lhostejnosti k lidskému životu a pokračování v Mengelových šlépějích byl hamižný a bezpáteřní. V roce 1947 naléhal na úředníky, aby jeho příbuzné z rodiny Schenkelových prohlásili za mrtvé. V dědickém řízení ale ostrouhal a dům jeho sestry připadl městu. Byl totiž jedním ze tří, kam se vozily židovské rodiny těsně před transportem do koncentračního tábora.
