www.mesec.cz, www.stoplusjednicka.cz, www.tyden.cz

Ve středověkých Čechách mohl vydávat měnu pouze panovník. Zajistil si tím přehled nad ekonomikou své země. Osoby, které se pokoušely nelegálně vydávat další platidla do oběhu nebo pravé mince znehodnocovaly, byly postrachem celého království.

„Zkažené" peníze totiž obecně snižovaly důvěru v domácí měnu, čímž rostla cena potravin i služeb. To vedlo ke krizi a často i k hladomoru obyčejných obyvatel. Padělatelé byli proto pronásledováni a tvrdě trestáni.

Padělání peněz ve středověku

Penězokazectví nebylo nic jednoduchého. „Falešníci" potřebovali nejen tajné a odhlučněné místo, ale především profesionální vybavení. Také museli být zběhlí v kování a chemii. Nejčastěji se mince falšovaly tak, že se z lehké mědi vysekl kroužek a ten se ponořil do roztoku stříbrného amalgámu, vyrobeného roztavením pravých penízků v sulfidu rtuti. 

Často se také okraje stříbrných platidel obrušovaly nebo odstřihovaly. Ze získaného kovu se následně vytvořily nové mince. Tato praxe byla znemožněna v 17. století, kdy Isaac Newton po svém jmenování do čela Britské královské mincovny zavedl vroubkované okraje, čímž inspiroval i zbytek Evropy.

Výroba byla jen prvním krokem v celém padělatelském businessu. Nejdůležitější bylo, aby se peníze dostaly nenápadně do oběhu nebo byly rovnou vyměněny za pravé. To zajišťovali komplici v podobě vozků, pivovarníků a kupců.

Tresty za padělání peněz

Ve 13. století, za vlády Přemysla Otakara II., jemuž se přezdívá „král železný a zlatý", a to díky jeho bohatství pocházejícího ze stříbrných dolů v Kutné Hoře, bylo stanoveno, že každý chycený padělatel bude zbaven majetku a usmrcen. Trest smrti platil i za Karla IV., který navrhoval, aby podvodníci byli uvařeni ve vroucím oleji.

Zdroj: Youtube

Vladislavské zřízení zemské z roku 1500 nařizovalo, aby byli penězokazci upáleni. V Drážďanech jim zase vypichovali oči nebo sekali ruce, které se pak přibíjely na mincovnu. Zákoník císaře Maxmiliána z roku 1499 doporučoval navíc smrt škrcením nebo smýkáním.