Pojem "svobodná matka" upjatá anglická společnost 18. a 19. století v podstatě neznala. Aby žena mohla vychovat své dítě, musela být řádně provdána za muže, který ji finančně zajistil. Dívky z chudších poměrů, které přišly do jiného stavu neprovdané, neměly zpravidla jinou možnost, než dítě odložit. Jen tak se mohly navrátit do služby, vydělávat si na živobytí a žít "spořádaný" život.
Těhotenství pro takovou svobodnou dívku logicky nebylo obdobím radostného očekávání, ale spíš obrovským stresem. Společnost na ni pohlížela jako na "padlou ženu", aniž by se někdo zajímal o okolnosti, za jakých bylo dítě počato. Stejně tak nikdo nekritizoval otce dítěte, ať jím byl kdokoli. Spojení "padlý muž" se do slovníků nezapsalo. Cudnost a panenská čistota se očekávala jen od žen.
Chudou svobodnou matku nikdo nezaměstnal, a tak jí nezbylo mnoho možností, jak se uživit. Nabízela se snad jen prostituce nebo život v hrůzných podmínkách chudobince, kde se většina kojenců nedožila ani jednoho roku.
Thomas Coram, zakladatel londýnského nalezince
Smutné výpovědi zoufalých matek
V době, kdy Thomas Coram zakládal nalezinec, bývalo v ulicích Londýna pohozeno a necháno na pospas zimě a hladu až tisíc novorozenců ročně. Nově zřízený ústav zdaleka nemohl vyhovět všem nešťastným matkám, a o přijetí dětí se zpočátku dokonce i losovalo. O sto let později, v době vlády královny Viktorie, už byla kapacita zařízení vyšší, ale stále nepokrývala poptávku. To vedlo k ustanovení přísných podmínek, za jakých mohlo být dítě do nalezince přijato.
Kojenec v první řadě nesměl trpět infekční nemocí a jeho matka musela prokázat bezúhonnou minulost. To znamenalo, že před komisí obstarožních pánů popsala svůj dosavadní milostný život i okolnosti, které ji přivedly k osudnému "pochybení".
Mezi dokumenty nalezince se dochovala například výpověď jisté Harriet Hooper, která se s otcem svého dítěte seznámila na hodině zpěvu vedené kostelním varhaníkem. Neznámý muž ji vylákal do svého domu pod záminkou, že je tam piano, u kterého si může zazpívat. "Když jsem tam přišla, nebylo tam žádné pianoforte, ale postel. Přála jsem si odejít, avšak on mi v tom zabránil. Potom jsem ho už nikdy neviděla," vysvětlila Harriet.
Když služka Annie Culver oznámila svému milenci, že je těhotná, řekl jí, ať se jde utopit. Dokonce byl prý ochoten jí k tomu dopomoci.
Vychovatelka Sarah Farquar na rozdíl od většiny jiných matek uměla číst a psát, a tak svou výpověď sepsala osobně. Otec jejího dítěte ji údajně omámil neznámou drogou a znásilnil. "Jakmile jsem zjistila, že jsem těhotná, dvakrát jsem se pokusila o sebevraždu," uvedla zoufalá Sarah.
"Mnohé z těchto historek možná ani nebyly pravdivé," říká k tomu londýnská historička Lynda Nead. "Tyto ženy dobře věděly, co mají uvést, aby zachránily své děti. Musely působit dojmem, že žily cnostný život a na scestí se dostaly jen jedinkrát," vysvětlila profesorka.
Londýnský nalezinec fungoval ještě ve 30. letech 20. století.
Osudy bez šťastných konců
Poté, co se matky vzdaly svých dětí a úspěšně je zapsaly do nalezince, mohly se vrátit k "cnostnému" životu a měly naději, že se v budoucnu řádně provdají. Jejich děti putovaly do náhradních rodin, odkud se v pěti letech vrátily do ústavu, aby tu získaly základní vzdělání. Z dospívajících děvčat se většinou stávaly služebné, chlapci se mohli vyučit řemeslu nebo vstoupit do armády.
Stávalo se jen výjimečně, že se matka pro své dítě vrátila, přestože snad každá odkládala dítě v nalezinci s nadějí, že tak jednoho dne učiní. Svědčí o tom drobné památeční předměty, které nešťastné ženy svým potomkům zanechávaly jako "poznávací znamení". V drtivé většině případů se však děti se svými matkami už nikdy neshledaly.
Zdroje: https://www.theguardian.com/, https://www.nationalarchives.gov.uk/, https://www.thehistoryoflondon.co.uk/
