Římskokatolické víra

Různá náboženství mají svá vyznání a tradice. Dle římskokatolické víry ostatky některých ctihodných nepodléhají přirozenému rozkladu, protože jsou pod ochranou božské moci, nebo se z nich stávají svatí. Jejich těla po smrti nepáchnout, ale mají příjemnou vůni. To je i případ mrtvého padre Padilly z Isleta Puebla v Novém Mexiku.

Padre Padilla, jeho příběh začíná

Otec (padre) Juan de Padilla byl španělský františkánský misionář v komunitě domorodců Isleta Pueblo. V roce 1756 byl přepaden a ubodán neznámými vrahy. Byl pohřben u hlavního oltáře pod podlahou misijního kostela. V roce 1775 poklidnou mši naruší zcela nevysvětlitelná událost. Podlaha u oltáře se začíná chvět a prkna praskat, pod nimi se ozývají podivné zvuky. Najednou se vynoří otec Padilla. Překvapení věřící nevěří svým očím. Padre je jako živý. Má dokonale zachovalé tělo i oděv. Nikdo nechápe, jak je to možné, ani proč se objevil. Věřící se domnívají se, že se zlobí, protože nebyl řádně pohřben. Obléknou ho tedy do pohřebního roucha a znova uloží dle tradic františkánského pohřbu. Věří, že duše zesnulého najde svůj klid.

Padrova duše stále bloudí?

Přes čtyři desítky let se zdálo, že misionář v klidu odpočívá. V roce 1819 se podlaha kostela znovu otevřela a z rakve vystoupilo svěží tělo padreho. Vypadal, jako když spí. Dle svědků byl prý cítit čerstvou hlínou. Komunita Isleta Pueblo usoudí, že další pohřeb nemá význam a uloží ho do skleněné vitríny, kterou umístí v kostele. Celá událost je považována za zázrak. Když padre Padilla po druhé vstal z rakve, zprávy o tomto zázraku se rychle šířily. Do kostela přijeli odborníci, aby tělo prozkoumali. Neobjevili však žádné známky balzamování nebo mumifikace, ani necítili mrtvolný pach. Prohlásili, že ostatky nepodléhají přirozenému rozkladu, že jsou „nerozložitelné“. Padilla byl prohlášen za mučedníka a jeho tělo znova pohřbili.

Příběh bez konce

Z Isleta Pueblo se rázem stává poutní místo. Zázrak doprovázejí i zvěsti a různé povídačky. Jeho roucho prý mělo léčivou moc, v okolí kostela bloudili duchové, v prkenné podlaze kostela se pravidelně ozývalo klepání, děly se nevysvětlitelné nadpřirozené věci. Zdálo se, že duše mnicha stále nenachází klid. V roce 1890 se francouzský františkán A. Docher rozhodl tělo exhumovat. Když vytrhával prkna podlahy, poranil si ruku, rána se zanítila a tkáně začaly odumírat. Lékaři se rozhodli pro amputaci. Docher to pochopil jako trest za rušení mrtvého a vroucně prosil Padillu za odpuštění. Ruka se mu zázračně uzdravila a on pak z vděku zůstal v misii až do své smrti v roce 1928. Dlouhá léta mnozí čekali, kdy mrtvý Padilla znovu ožije. Bohužel, v roce 1960 byla dřevěná podlaha nahrazena betonovou. Od té doby nikdo neví, zda jeho duše skutečně v klidu odpočívá, nebo se jeho živé mrtvé tělo nedokáže z betonu vyhrabat. Nejspíš je už Padilla v klidu. Zázrak je zázrak, jestli bude chtít, jistě si nějaký způsob, jak se opět zjevit, najde.

Zdroje: www.ancient-origins.net, books.google.cz