Paganinimu jeho Pražané nerozuměli. Mysleli si, že se spolčil s ďáblem

2. září 2018 četba na 25 minut
Niccolò Paganini

Niccolò Paganini

Foto: Wikimedia/public domain

„Cizí panáček pak na jeviště šel, hopsal podivně jak panští služebníci. Jako posedlý hrál, skákal, vyváděl – ještě ocas mít, měl bys ho za opici.“ Takhle si zpívali diváci po koncertě geniálního houslisty Niccola Paganiniho, který na počátku 19. století procestoval se svým uměním celou Evropu. Roku 1828 se dostal do Prahy - a jaké ponížení a ústrky tady zažil, o tom je následující příběh.

Po prvním karlovarském koncertu slavného hosta, uspořádaném v úterý 19. srpna 1828, zůstal pamětní porcelánový talíř s Paganiniho podobiznou (až do roku 1916 ho měl ve svých sbírkách císařský rada Fritz Donebauer).

Karlsbader Zeitung o návštěvníkově výkonu básní: „Slova nevystihnou kouzlo, jež vzbudila jeho nádherná hra v citech přítomných; není odvahy sníti, co tu bylo možno skutečně slyšet; jak pozorujeme Rafaelovy transfigurace, hodiny před nimi vysedávajíce a opět k nim přistupujíce, tak stojíme před Paganinim, vidíme ho, slyšíme, pláčeme, smějeme se a shledáváme nadpřirozené.“

Smlouva na Paganiniho koncerty v Praze

Smlouva na Paganiniho koncerty v Praze

Z jisté indicie se dá usuzovat, že koncerty v Karlových Varech byly minimálně dva. Zprávy o nich však nemáme. K Paganiniho neduhům se přidala slabozrakost – vzhledem k nebezpečí, že následkem onemocnění nervu oslepne na levé oko, musel se podrobit třem zákrokům. Životopisec Julius Schottky citoval jeho slova: „Mýlíte se, domníváte-li se, že mnoho cvičím; od tří měsíců, tj. během mé nemoci, nevzal jsem do ruky housle snad ani jedenkrát!“

Sám Paganini v dopise příteli Anwaltu Luigimu Germimu přiznal: „V Karlových Varech jsem byl nejnešťastnější. Podnikl jsem vodní léčbu, ale byla ukončena strašným zánětem hltanových žláz, které se mi zanítily od jednoho zubního kořene v levé dásni, vyvolaly pak fistuli a nakazily kost, takže přikládali mi po dobu půl druhého měsíce dnem i nocí ne méně než 48 pijavic: nejsem s to popsat své utrpení. Všechny schopné ranhojiče jsem konsultoval a vyhlášené čtyři profesory. Uznali, že mně musí operovat stoličky velkou jehlou, noži a nůžkami. Má neohroženost profesory překvapila.“

Do Prahy se Paganini odebral v dezolátním stavu, jenž zdánlivě nepřipouštěl jakoukoliv veřejnou produkci. Přicestoval nenápadně, noviny jeho příjezd ani nezaznamenaly. Jen v nedělní příloze deníku Prager Zeitung čteme: „C. k. komorní virtuos Nikolo Paganini přijel do Prahy z Karlových Varů v sobotu 4. října 1828 a ubytoval se U Černého koně.“

Tehdy velice moderní hotel měl adresu Na příkopě 860/II. Roku 1939 byl zbořen a dnes je na jeho místě Česká národní banka. Ačkoliv to nelze potvrdit, rozumí se samo s sebou, že s Niccolem připutoval i malý Achillino.

Paganiniho vzkaz jeho pražskému životopisci Schottkymu

Paganiniho vzkaz jeho pražskému životopisci Schottkymu

Hoteliér Josef Hübsch o houslistově pobytu U Černého koně zanechal toto svědectví: „V jeho pokoji bylo vše v největším nepořádku. V doslovném znění pořekadla tu leželo páté přes deváté. Housle, hračky Achilla, peníze, šperky, řády, prsteny, čepice, staromódní cylindr, hodinky, důležité dopisy, vše bylo roztroušeno v nejpestřejším nepořádku. I postel, stůl a židle byly mimo svá místa. Uprostřed této chaotické směsice Paganini pracně oblékal svého milovaného Achillina, k němuž lnul nejvýš představitelnou láskou. Když sám měl vyjít, nastala pravá potíž, nalézt části obleku, neboť vše bylo zašantročeno Achillinem, jemuž dělalo nevýslovnou radost, že otec hledával právě tam, kde nic nebylo.“

Jednomu to až trhá srdce, když srovná dojem, jakým Paganini působil na své okolí, s realitou, jež nám ukazuje starostlivou osobu plnou citů, trýzněnou křečemi, problémy s očima a zjevně také osamělostí. Co na tom, že byl geniální, bohatý a slavný? Někdy by to všechno určitě rád vyměnil za trochu klidu a upřímného hovoru. V Praze oslavil 46. narozeniny. A oslavil je sám, v cizí zemi, obklopený neznámými lidmi, kteří se ho báli.

Svět se třese, když hrajete

„Byl hubený až do vychrtlosti, vysoké postavy a kostnatý,“ líčí jeho vzhled Jaroslav Čeleda. „Obličej do žluta smrtelně zsinalý s velikým nosem a únavou přivřenými víčky, kryjícími smutné oko, vroubily až po ramena sahající prstence havraních vlasů, rámujících vysoké čelo. Ve vždy vážných a chladných rysech zajímavého obličeje se zračil bol a zármutek. Ruce i jejich prsty byly dlouhé a rovněž kostnaté. V staromódním obleku předpotopního střihu bylo jen tolik vyzáblé tělesnosti, kolik bylo nevyhnutelně potřebí k soustředění mysli a udržení houslí jemu nejdražších.“

Karlovarská léčba vyvolala v sužovaném těle tak neblahou reakci, že zprvu se zdál jakýkoliv koncert v Praze vyloučen. Paganiniho také znervózňovalo, že reakce na jeho příjezd byla na hony vzdálená vřelému přijetí, jehož se mu dostalo ve Vídni a Karlsbadu.

Pražané zarytě mlčeli, nikdo ho nevyhledal, neobdivoval. Brzy si všiml, že milovníci kultury jsou zde orientováni na francouzskou a německou hudbu a obdiv si schovávají pro domácí talenty, mezi nimiž zářil dvaadvacetiletý houslista Jan Slavík, nazývaný „český Paganini“. (O setkání Slavíka s jeho velkým vzorem ve Vídni v březnu 1828 se toho napsalo dost a dost. Známé je i Niccolòvo zvolání: „Vy jste čaroděj! Svět se třese, když vy hrajete!“)

Vývěska k poslednímu pražskému koncertu

Vývěska k poslednímu koncertu v Praze

Kvůli zhoršujícímu se stavu musel Niccolò přesídlit z hotelu do soukromého bytu, odkud se však ještě rád vrátil k Černému koni. V říjnu se podrobil extrakci zubů v dolní čelisti, načež ho zachvátila infekce, kvůli které přežíval na tekuté stravě.

Až v listopadu mohl slíbit řediteli Stavovského divadla Janu Nepomukovi Štěpánkovi, že pro něj uspořádá dva koncerty: večer v sobotu 29. 11. a ve středu 3. 12. 1828. (Nakonec jich bylo šest.) První z dohodnutých vystoupení ve Stavovském se však v daném termínu neuskutečnilo – těžko říci proč. Bylo přesunuto na prvního prosince.

Program měl tři části: v každé zazněly tři skladby, z toho třetí hrál vždy Paganini. Nejprve spustili hudebníci Mozartovu předehru k opeře Kouzelná flétna, následovala Mercadantova árie se sborem v podání vrtošivé primadony M. A. Ernstové a pak už si diváci mohli vychutnat Paganiniho houslový koncert h moll v autorském podání.

Druhou část tvořila Weberova předehra k opeře Oberon, Rossiniho árie se sborem v podání sopranistky Kateřiny Podhorské a Paganiniho vojenská sonáta na struně G. Pokud jde o třetí část přestavení, ta se skládala z blíže nespecifikované Spontiniho předehry, Paerova dueta z opery Sargino v podání obou zúčastněných pěvkyň – a vrcholem bylo Paganiniho Larghetto cantabile e variazioni na rondo Rossiniho zpěvohry Cenerentola.

Úvodní koncert z prvního prosince se podařilo téměř vyprodat, a to přes pětkrát vyšší vstupné, než bylo ve Stavovském obvyklé. Už tam se ale začala projevovat nevraživost Pražanů vůči odtažité hvězdě. Tedy těch, kteří její výkon neviděli – přítomní ji podle referátu dopisovatele italského listu L’osservatore triestino „dvakrát bouřlivě vyvolali“.

Bankovkám v ceně neslýchaných pěti zlatých však pražští škudlilové od té chvíle říkali „paganinky“. (Dodejme, že umělcův honorář činil 1556 zlatých.) A český tisk potrestal géniovu pýchu tím, že se o něm ani slůvkem nezmínil.

Druhý koncert ve Stavovském divadle se konal 4. prosince 1828. Účast byla skromnější, honorář menší. Program měl úplně jiný průběh a Paganini zahrál kromě koncertu Es dur také sonátu na Mojžíšovu modlitbu z Rossiniho opery Mojžíš v Egyptě. Následná recenze v drážďanském večerníku Abendzeitung uznávala houslistovo mistrovství, poukazovala však na vlažný zájem ze strany pražské veřejnosti (větší potlesk měla Ernstová). Zdůvodňovala jej jak vysokými cenami, tak různými anekdotami roztrušovanými v „provinčním městě“.

Paganini v roce 1831

Niccolò Paganini v roce 1831

K vtipům bohužel přibyly pomluvy poněkud drsnějšího rázu. Už jsme si řekli, že Niccolò připomínal chodící mrtvolu. „Konečně byla zdvižena opona a Paganini zvolna a zamyšleně kráčel do středu jeviště. Jeho postava byla jako by jiná, zřejmě zkřivená nemocí, tváře výrazné a plné ducha, ačkoliv smrtelně zsinalé, upomínající na okřídlené noci od E. T. A. Hoffmanna,“ píše italský korespondent po zážitku z prvního koncertu.

V Paříži si za pár let budou myslet, že houslista má choleru – zčásti proto, že z nějakého podivného důvodu skutečně navštěvoval nemocnice a hřbitovy, kde se díval, jak pohřbívají oběti této nebezpečné choroby. Jakmile zahájil světové turné, dočkal se však ještě nebezpečnějšího nařčení. Německé deníky otevřeně psaly, že je ztělesněním věčného Žida – Ahasvera. Tmavé oči, černé vlasy, výrazný nos… Jedno, že byl katolík; jistý vídeňský žurnalista dal Niccolòvo „židovské“ vzezření do přímé souvislosti s duší, kterou nedostižný hráč údajně upsal ďáblu.