Za vším hledej ženu

Za elegantním límečkem pánských košil, bez kterého se edvardiánský „gentleman“ nemohl objevit ve společnosti, stojí příběh jedné naštvané newyorské hospodyňky z 20. let 19. století. Takže: koš na prádlo je neustále plný manželových košil, které musí prát a žehlit. Nejsou nijak špinavé, jak usuzuje. Jen límeček je za den umouněný a zamaštěný od vlasů. Jednoho dne toho má po krk. Vezme nůžky a límec ustřihne. Pak ale dostane nápad. Límec vypere, přišije k němu knoflíky a do košile všije dírky. Má vyhráno. Teď už bude prát jen límečky. Jedna košile muži přece pár dnů vydrží; stačí, když bude límec čistý. A ten pak připne na nošenou košili.

Možná se to jen vypráví, ale pravda je, že se v polovině 19. století odepínací límečky a límce staly velkou pánskou módou. Jelikož muži na veřejnosti nosili různá saka a fráčky, mohli pod nimi mít košili i s mastným flekem, protože čistotu a svěžest zaručoval čistý – odepínací – límeček košile.

Od nepříjemného k trýznivému

Odepínací košilové límečky pro všední nošení byly „ohrnuté“, podobné těm, které známe dnes, ale krční část – výztuha byla vyšší. Pro formální příležitosti byly vzpřímené a vysoké, bohužel někdy až příliš. Nejdříve byly z naškrobeného plátna. Naštvaná hospodyňka z našeho příběhu netušila, jaké problémy její „vynález“ způsobí. Nejenže škrobení bylo časově náročné, musel se nejdříve odstranit předchozí škrob, límeček znovu natužit a pak pracně žehlením vytvarovat. Takže by asi bylo lepší vyprat celou košili, jen tak mimochodem. Takový límec navíc nebyl vůbec pohodlný. Dřel do krku i brady, tuhost omezovala pohyb hlavy a způsobovala otok krku, který údajně měl na svědomí zažívací potíže, které vedly i k úmrtím.

I přes usilovné škrobení „tuhost“ nevydržela dlouho, proto se později límce ještě vykládaly tuhým papírem. A to už se mnozí pánové ve svém vlastním límci dusili, doslova. Horší problémy je zároveň s vylepšením tuhosti límce teprve čekaly.

Připínámí límců přibližuje následující video:

Zdroj: Youtube

Čím tužší, tím lepší?

Zvyšující se požadavky módy na tvary vysokých připínacích límců s sebou přinášely nároky na jejich tuhost. A tak na konci 19. dostaly slovo celuloidové límce, které na pohled vypadaly jako původní škrobené límce, ale nemusely se prát, pracně škrobit ani žehlit. I když je bohaté vrstvy a módní kruhy považovaly za nevkusnou napodobeninu, měly obrovský obchodní úspěch. Je nasnadě, že mít plast kolem krku musí být mnohem nepříjemnější než tuhé plátno. Celuloid je navíc vysoce hořlavý, a tak stačil oharek z dýmky či jiskra z otevřeného krbu a vzňal se stejně rychle, jako krinolíny vznešených dam.

Vysoké tvarované límce se nosily do společnosti. A taková společenská událost se neobešla bez nějaké té sklenky vína. A pokud gentleman jejich počet neodhadnul a „přebral“, pak jeho „společensky unavená“ hlava mohla spočinout v nepřirozeném sklonu na tuhém límci. A pokud se neprobral, jak se prý stávalo, pak na vině nebyl alkohol, jak se věřilo, ale přiškrcení krční tepny. Ač to nelze přímo prokázat, věří se, že tyto edvariánské límce připravily o život nejedno elegána.

Stejně rychle jako vzrostla jejich obliba, ve 30. letech 20. století o ně začal zájem stejně rychle upadat. Pokud si dnes muž či žena připnou „falešný“ límeček, újma na zdraví jim nehrozí.

Zdroje: medium.com, www.cracked.com, recollections.biz, www.trc-leiden.nl