Jejich pozoruhodný příběh začíná s objevnou plavbou v Karibském moři pod velením Vasca Nuñez de Balboa, která vyplula z Kuby, tehdejší hlavní španělské základny v Karibiku, v roce 1510. Část expedice v čele s Juanem de Valdíviou se později v r. 1512 vracela na Kubu, loď se však dostala nedaleko ostrova Jamajka do bouřky a potopila se. Část posádky zahynula ve vlnách, některým se však podařilo přežít a dostat se na pevninu, konkrétně na pobřeží poloostrova Yucatán (dnešní jižní Mexiko). Aby nebylo neštěstí málo, nebohé trosečníky zde zajali místní Mayové z kmene Yucateků – většina námořníků zemřela, sám Valdívia skončil zřejmě na obětním oltáři. Zbývající se stali otroky.

Bílý Maya

Z celé posádky lodi v dlouhodobém horizontu přežili pouze dva – Gonzalo Guerrero a Geronimo de Aguilar. Oběma se podařilo do nějaké míry integrovat do mayské společnosti, zvláště Guerrerovi, který byl obyčejný voják. Začínal sice také jako otrok, nicméně otroctví nebylo v předkolumbovské Mezoamerice nevratné; Guerrero si postupně si získal úctu Mayů, stal se uznávaným válečníkem a dokonce se na Yucatánu oženil s dcerou mayského šlechtice, pod jehož velením válčil. Jeho tři děti se staly prvními třemi španělsko-indiánskými míšenci v Novém světě.

Pozoruhodné je zvláště to, že Guerrero přijal svou novou vlast zcela za svou a později, když měl možnost vrátit se zpět mezi své krajany, tak rozhodně odmítl opustit svou ženu a děti a ukázat se před Španěly ve svém indiánském úboru a s propíchanýma ušima. Zůstal raději s rodinou v Chectemalu a dost možná, že během conquisty bojoval v některých bitvách na mayské straně proti svým bývalým krajanům.

Jak je důležité umět jazyky

Druhý z trosečníků byl docela jiný. Gerónimo de Aguilar byl kněz a jako takový měl s integrací do mayské společnosti mnohem větší problém, než jeho druh. Byl sice otrok, stejně jako Guerrero, ale Indiáni si ho také vážili a měl mnoho příležitostí se na Yucatánu oženit. Jeho svěcení mu v tom však zabránilo. Na rozdíl od svého druha byl nadšený, když se v r. 1519 dozvěděl, že do země přibyli podivní vousatí bílí lidé, a nejen že jejich společnost neodmítal, ale dokonce jim šel naproti. Výprava, se kterou se setkal a které nevelel nikdo jiný, než slavný Hernán Cortés, nebyla v oblasti náhodou: Budoucí podmanitel Aztéků se doslechl o dvou bílých vousatých trosečnících a záměrně se vypravil s nimi setkat. Jak víme, Guerrero návrat odmítl – Aguilar však přijal nabídku s otevřenou náručí.

Cortés neprohloupil. Aguilar dobře ovládal yucatéčtinu, mayský jazyk, kterým mluvil kmen, jenž ho zajal, a mohl sloužit na Yucatánu jako tlumočník. A užitečný byl i mezi Aztéky. Nahuatl sice neovládal, ale Cortés naštěstí získal velice cennou spojenkyni, aztéckou princeznu Malintzin, kterou její krajané kdysi prodali Mayům do otroctví a která za to svůj původní kmen vášnivě nenáviděla. Sama uměla dobře yucatécky, takže aztécká slova šla ke Cortésovi přes dva lidi, nejprve je tlumočila Malintzin do yucatéčtiny a z té je poté překládal Aguilar do španělštiny. I přes to, že se Malintzin (které se říkalo pošpanělštěně doña Marina) později naučila španělsky, byly Aguilarovy služby zpočátku pro Cortése nesmírně cenné a tvrdit, že byl jedním z klíčových nástrojů conquisty, není zdaleka přehnané.

Tak se dva španělští trosečníci hříčkou osudu stali symbolickými postavami – jeden ztělesňuje boj Indiánů proti nadvládě, druhý vítězné tažení španělských dobyvatelů. A dohromady tvoří krásnou ukázku toho, jak dokáže být historie stejně barvitá a nevyzpytatelná, jako ten nejpromyšlenější román.