S pádem Římské říše zanikly i obchodní vztahy s Orientem, který se vývojem vonných esencí odpradávna zabýval. Průkopníkem v destilaci květů růží byl perský filosof a lékař Avicenna (asi 980 – 1037), který růžovou esenci využíval k léčbě srdečních onemocnění.
S křižáckými výpravami se do Evropy arabské výrobky navrátily, jen tak někdo si je ale dovolit nemohl. To ovšem ještě neznamenalo, že se kolem středověkých žen vznášel nelibý odér potu. Katolická doktrína velebící špínu nemohla zabránit šlechtičnám a bohatým měšťankám, aby si plnily dřevěné vany ohřátou vodou a sypaly do nich bylinky a růžové lístky.
v době renesance poptávka po vonných výrobcích samozřejmě vzrostla. Centrem obchodu se staly Benátky a Florencie, jejichž obyvatelé nejen skupovali ve velkém dovážené parfémy, ale také se je pokoušeli sami vyrobit.
Historička Courtney Hess-Dragovich zkoumala manuál krásy sepsaný v 16. století v Benátkách a některé recepty v něm popsané vyzkoušela na svých známých. Deodorant vyrobený smícháním bílého vína s muškátovým oříškem podle ní opravdu funguje. Nepříjemného pachu se podle renesančního návodu zbavíte i tak, že si budete podpaží otírat hadříkem namočeným v bílém víně, přičemž hadřík předtím musíte povařit v odvaru z bobulovitých plodů.
Benátské krásky znaly také antiperspirant v tuhém skupenství. Vyráběl se z olovnaté běloby, která účinně hubí bakterie živící se potem. Běloba se smíchala s kafrem a odvarem z růží, a výsledná směs se nechala uschnout. Courtney Hess-Dragovich tento postup rovněž vyzkoušela, jedovatou bělobu ale nahradila méně škodlivým boraxem. Výsledek je prý převapivě účinný.
