S pásem cudnosti se většina z nás setkala prostřednictvím filmu. Jako příklad poslouží dobře známá parodie z roku 1993 Bláznivý příběh Robina Hooda, v níž má kovové spodní prádlo krásná Lady Marianne. Překvapivě však tato blokovací část oděvu, jež měla extrémním způsobem vymáhat věrnost, nemá věrohodný historický základ. Je možné, že pás cudnosti patřil do kategorie "všichni o tom víme, ale raději o tom nemluvíme". Podle historiků je však jedním z předmětů, které se do vitrín světových muzeí dostaly náhodou.

Před svatbami si římské nevěsty oblékly tzv. tunica recta, která byla často vyrobena z bílé vlny. Bílá barva měla symbolizovat čistotu a materiál stáří samotného rituálu. Kromě této tuniky měly na sobě kousek oblečení zvaný zona nebo cingulum. Tento šňůrový pás symbolizoval cudnost nevěsty a uzel Nodus Herculaneus, jež později manžel odvázal, oddanost.

Do vrcholného středověku svázaný opasek symbolizoval skromnost a cudnost žen. Tyto pásy často i nadále obsahovaly složité uzly. Nesloužily však k "uzamčení" ženského lůna. O pásech cudnosti se tak mluvilo v rovině symbolické, nikoli praktické. (Zdroj: sarahemilybond.com)

V období renesance a raného novověku se ale karty obrátily. Autoři literárních děl chtěli dokázat, jak temný, zaostalý a krutý byl středověk.

Byl to pravděpodobně Conrad Kyeser, kdo jako první vytvořil moderní obraz pásu cudnosti. V jeho knize o válečné mašinérii Bellifortis (1405) se objevuje obrázek divného nástroje s poznámkou „tento kovový předmět používaly florentské dámy jako ochrannou pomůcku". Historikové stále netuší, proč toto vyobrazení autor zařadil do literatury o vojenských technikách, protože před ani po vydání této knihy neexistují žádné přímé a nepřímé důkazy o existenci něčeho, co fungovalo jako pás cudnosti tak, jak ho dnes známe. Tento příklad je tedy jediným nepřímým důkazem, že pás cudnosti ve středověku existoval. „Je nepravděpodobné, že by se v době křižáckých válek mohlo něco podobného používat, protože většina oněch křižáků měla manželky z velice vážených rodin, takže si nejde představit, že by se tyto dámy nechaly ponižovat něčím takovým, jako pás cudnosti," řekla v rozhovoru pro Český rozhlas historička Gabriela Šarochová. (Zdroj: radiozurnal.rozhlas.cz)

„První seriózní práce, která věnuje celé heslo pásu cudnosti, je německý Universal Lexikon z roku 1732. Potom i Diderot a jeho druhové ho podrobně popisují ve Velké francouzské encyklopedii," uvádí ředitel Muzea Ignáce Semmelweisa Benedek Varga, který v roce 2010 uspořádal mezinárodní výstavu o pásech cudnosti, jenž měla demaskovat jejich mýtus.

Od té doby se popularita této paradoxní konstrukce nedala zastavit. Hesla putovala z jednoho lexikonu do druhého a šikovní zámečníci začali tyto konstrukce vyrábět. "Později je historikové brali jako původní a dostali se tedy až do muzeí," popisuje zajímavou historii Varga.

V pařížském muzeu Musée de Cluny dokonce vystavili dva pásy, které prý nosila Kateřina Medicejská a Anna Rakouská. Údajně ale tyto artefakty pocházejí až z 19. století. Právě v tomto a předešlém 18. století zažily pásy cudnosti boom. V podobných objektech viděli předměty na potlačení sexuálních tužeb u dospívajících dětí. (Zdroj: en.wikipedia.org)

Dnes pásy vymizely z muzejních sbírek a využívají se pouze jako hračky pro dospělé.