Pokud mluvíme o rytířské kultuře a výše zmíněných rytířských cnostech, bavíme se o období vrcholného středověku, které trvalo zhruba od začátku 11. do konce 13. století. V dřívějších časech termín "rytíř" označoval zpravidla každého vojáka bojujícího na koni bez ohledu na jeho původ. Mohl se jím stát šlechtic, ale i muž neurozený, záleželo jen na tom, zda si dokáže opatřit výzbroj a uživit koně. Potom se mohl přidat k vojsku svého pána či krále a doufat, že jednoho dne dostane za zásluhy kus půdy i s poddanými a nějaký ten nižší šlechtický titul.

Z hulvátů gentlemany

V raném středověku se však tito váleční jezdci netěšili u lidu valné úctě. Na válečná tažení si s sebou brali jen zásoby, co uvezli, a panovník je nijak neživil. Pokud se cestou chtěli najíst, museli vyplenit vesnice, přičemž je často rovnou i spálili a k dovršení zábavy znásilnili místní ženy.

Tyto barbarské zvyky nakonec ustoupily kritice církve, která se rytířům snažila vštípit křesťanské hodnoty. Hulvátské chování jezdců nebylo na místě zvláště při dobývání Svaté země, kde se měli vojáci prezentovat přecijen trochu civilizovaně. Během 11. století se začala v Anglii a Francii formovat kavalerie složená výhradně z mužů šlechtického původu a spolu s ní vznikala i pravidla, jimiž se její příslušníci měli řídit.

Základem rytířské etiky se stala srdnatost v boji a loajalita k velitelům a k výše postaveným pánům. Církev pak mezi pravidla protlačila i zbožnost, štědrost k chudým a milosrdenství vůči poraženým. Takové vlastnosti člověk ovšem nemohl nabrat přes noc, takže bylo nutné, aby byli adepti na rytíře vhodným způsobem vychováváni už od dětství.

Statečnost není vše

Proces začal v sedmém roce věku, kdy chlapec opustil otcovské sídlo a putoval na výchovu k jinému šlechtici - buď k příbuznému nebo k pánovi, jemuž jeho otec přísahal věrnost. Na jeho dvoře se stal pážetem a čekal ho zvláštní trénink i vzdělání.

Samozřejmě se musel naučit starat se o koně a cvičil se v boji s dřevěným mečem. Kromě toho se učil čtení, psaní, aritmetice a náboženství, ale také lovu, sokolnictví, hudbě a tanci. Tyto všechny disciplíny měly učinit z rozjařeného klučiny kultivovaného mladého šlechtice rytířského ducha.

Ve 14 letech přišel slavný okamžik, kdy se z pážete stal panoš. Tehdy mu kněz předal posvěcený meč (tentokrát už pravý) a čerstvý panoš přísahal, že ho bude používat jen pro cnostné účely a pro obranu víry.

Následovalo dalších sedm let tvrdého drilu a vzdělávání, než mohl být panoš pasován na rytíře. Ještě předtím si však musel opatřit vlastní zbroj, a to na vlastní náklady. V tomto ohledu se zvyklosti od dob raného středověku nijak nezměnily - kdo chtěl být rytířem, musel mít na to finanční prostředky.

Jak takové pasování na rytíře probíhalo? Podívejte se na video:

Zdroj: Youtube

Šlo ovšem o investici, která se v budoucnu rodině vrátila v podobě získaných statků za službu v armádě. V pozdějším období, kdy díky ekonomickému rozmachu a vyspělejšímu monetárnímu systému evropská šlechta náležitě zbohatla, mnozí rytíři se z vojenské služby vyplatili a zůstávali v bezpečí domova. Panovník či velitel si pak za tyto finanční prostředky najal žoldnéře a spokojenost byla na všech stranách.

Zdroje: www.worldhistory.org, www.medievalchronicles.com, www.newarkcsd.org