Seznámit se můžete i ve vyšším věku.

Našel jsem si pár nových přátel, koupil si psa, nic mi nechybělo. Dokud za mnou nezačala chodit Marcela.

Mladá holka, sotva třiadvacet. Mladší než moje děti. Žila s jedním chlápkem, co podnikal ve stavebnictví. Měl malou firmu a Marcela se mu starala o účetnictví. On jí – nejspíš ani sám nevěděl proč, hlavně když se napil, což bylo docela často, jednu fláknul. Modřiny ani make-up nezaretušoval. Nesnáším, když chlap bije ženskou. „Proč od něj neodejdeš?“ ptal jsem Marcely mockrát, ale odpověď byla vždy stejná: „A kam?“

K rodičům nechtěla, nevycházeli dobře, ale podle mě to byla rozhodně lepší varianta než žít s týpkem, co jí pravidelně nabourával fasádu. Párkrát jsem se s ní vyspal. Dělalo mi dobře, že můžu nasadit tomu hajzlíkovi parohy, ale vůbec jsem nedomyslel následky. Nebyl jsem do Marcely zamilovaný, jen mi jí bylo líto, ale ona si to vyložila jinak.

Jednou v noci mi zabouchala na dveře. Na zádech batoh a v ruce velkou sportovní tašku. „Jdu k tobě, už s tím mizerou nebudu ani minutu!“ Měla prasklý dolní ret a na pravé oko ani neviděla. „Jedeme k doktorovi a na policii,“ řekl jsem nekompromisně, posadil Marcelu do auta a jeli jsme.

Celou cestu mě přemlouvala, že na policii ne, že se jí ten její násilník pomstí. Nakonec na něj ale přece jen podala trestní oznámení. Ale k rodičům nechtěla, a tak zůstala u mě. „Cítím se u tebe v bezpečí. Vím, že bys nedovolil, aby mi někdo ublížil,“ řekla mi a dívala se na mě jak na pána boha. A pak mi vyznala lásku. Byl jsem z toho úplně paf, protože pověsit si na krk mladou holku bylo to poslední, co jsem potřeboval. Chtěl jsem jí jen pomoct, aby se zbavila toho tyrana, vůbec mě nenapadlo, že by se do mě zamilovala. Nejsem žádný krasavec, jsem starší než její otec a nemám ani stálé zaměstnání.

Řekl jsem jí, že ji mám rád, ale že se už nechci vázat, nechci žádnou ženu, nechci zakládat rodinu a nechci ani stálé zaměstnání! Marcela na to, že jí to nevadí. Že se o mě bude starat, vařit mi a prát a věrně mě milovat až do konce života.

A tak u mě Marcela bydlí. A já před ní utíkám do lesa a do hospody, a chlapi nechápou, že nechci takovou mladou kočku, vždyť tohle by si přece přál každý, jenže oni nevědí, o čem mluví. Pro mě je nejcennější svoboda, ale co mám dělat?

Vyhodit Marcelu nemůžu, a tak když ji večer najdu nahou ve své posteli, jdu ven se psem a pak se uložím u krbu na staré ovčí kůži. Doufám, že můj nezájem o intimno, částečně hraný, ji přiměje, aby si našla někoho k sobě.

Pavel, Jizerky

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Vstoupí-li celkem dobře situovaný padesátiletý vlk samotář na pomyslný seznamovací trh, dostává se do pozice lovné zvěře. Navíc se na něj nevztahují žádné doby hájení. Dokonce ani únik na samotu u lesa – jak už i Pavel pochopil – není dostatečnou pojistkou.

Z počátku mu nic nechybělo, nyní mu cosi přebývá. Ta třiadvacetiletá „kočka“, kterou by mu možná leckdo záviděl. Naneštěstí ji její „páníček“ intenzivně týral. Pavel se pro ni stal nejprve vrbou, které se mohla se svým trápením svěřovat, později z něj chtěla mít i zachránce. Není divu, že ji tenkrát v noci neposlal pryč.

Poskytl jí azyl, něco, co asi nikdy předtím nezažila. Pokud se zamilovala, tak možná především do toho pocitu bezpečí. Ze začátku mu možná její zájem lichotil, časem mu zákonitě začal vadit. Navíc mu rozbourala i jeho koncept svobody.

Na signály, že by bylo dobré, aby se už osamostatnila, reagovala jen dalšími projevy závislosti. Pravděpodobně mu nezbude nic jiného, než jí pomoci, aby odešla. Může jí ještě sehnat nějaké bydlení, víc už by ale pro ni dělat neměl.

Jakoukoli vstřícnost si totiž přeloží jako naději na společnou budoucnost.