Během nucené emigrace v Rakousku se Landovský setkal s publicistou Karlem Hvížďalou, který s ním sepsal knižní rozhovor s názvem Soukromá vzpoura. Během povídání herec zabrousil i do svého dětství a na povrch vyplynula vzpomínka, kterou v sobě dlouhá léta dusil.
Na samém konci války potkal ruského vojáka a dal se s ním do řeči. Voják byl překvapen, že chlapec umí rusky, a pozval ho na své stanoviště, odkud s kulometem v ruce hlídal místní lesík. Když zpoza stromů vyběhla patnáctka nacistů, voják do nich začal pálit a vybídl Landovského, ať si zbraň také vyzkouší. "Dal mě do rukou ten kulomet a já střílel. Bylo mi devět roků," svěřil se Landovský.
Teprve po několika letech mu došlo, že nejspíš několik z těch nacistů zabil vlastní rukou, a začalo ho pronásledovat černé svědomí. Cítil se jako vrah a toho pocitu se už nikdy nezbavil, přestože šlo o nepřátele země.
K fyzickému boji byl po letech donucen znovu, když ho v říjnu roku 1978 napadl příslušník Státní bezpečnosti. Zastihl ho na nábřeží u Národního divadla a chtěl ho hodit do řeky. "Utopí se, řekne se, že byl ožralej," vysvětlil estébák své manželce, která výjevu přihlížela. Landovský se bránil pěstmi a život si uhájil, z boje však odešel se zlomenou nohou, jež se už nikdy plně nezhojila.
Za otevřený nesouhlas s komunistickým režimem a podpis Charty 77 byl Landovský zbit hned několikrát. Režim se ho nakonec zbavil tím, že ho vystěhoval do Rakouska. Herec na svou kariéru v rodné zemi navázal až po Sametové revoluci. Starší filmy, v nichž účinkoval, byly do té doby uloženy v trezoru.
