Ve středověku se ještě zachovával antický zvyk koupat miminka v teplé vodě, přičemž se doporučovalo do lázně přidat trochu medu či oleje pro zvláčnění pokožky. Od 17. století však lékaři začali prosazovat otužování. Novorozenci byli máčeni ve studené vodě, aby se ochránili před zákeřnými nemocemi a strupy. Prokřehlému dítěti po takové kúře hrozil zápal plic, na který nebylo léku a malé tělíčko se s ním samo nevypořádalo.

V českých zemích se dlouho věřilo v zázračnou moc červeného vína a tvrdého alkoholu. Pokud tyto ingredience porodní bába přidala novorozenci do koupele, nic hrozného se zřejmě nestalo (za předpokladu, že vodu předtím aspoň trochu ohřála). Víno nebo pálenka se však dávaly kojencům i cucat pro klidný spánek. Předchůdce dudlíku, tzv. cumel, se za stejným účelem namáčel také do odvaru z makovic.

Bezpečnostní vychytávky do domácnosti typu chrániče rohů jsou výdobytkem doby nedávné. Dříve matky musely svá batolata neustále chránit před úrazy všeho druhu. Nebylo to nic jednoduchého, protože je zároveň svazovaly povinnosti v domácnosti či hospodářství, něco jako dnešní mateřská dovolená přirozeně neexistovalo. Zruční tatínci pro ochranu malých neposedů vyráběli různé ohrádky, v jiných rodinách se dítě prostě "k něčemu přivázalo", aby si nemohlo ublížit. Ve Francii dokonce rodiče věšeli děti za povijan na skobu na zdi. Z našich krajů (naštěstí) podobný zvyk hlášen není.

Povijan byl sám o sobě jakýmsi rádoby bezpečnostním prvkem dětské výbavičky. Miminko se do něj zavinovalo tak, že nemohlo nejen hýbat končetinami, ale téměř ani dýchat. Těsné zavazování do povijanu vedlo ke špatnému vývoji tělesné stavby a různým deformacím.

V čem se ovšem lékaři v dobách minulých shodli se svými dnešními kolegy, byla prospěšnost mateřského mléka. Pokusy nahradit ho jinou stravou končily až v 60% případů úmrtím dítěte. Když matka nemohla kojit nebo zemřela při porodu, zastoupila ji kojná. S příkrmy se začínalo zhruba od šesti měsíců, po prvním roce už dítě mohlo být zcela odstaveno. V tento okamžik se mělo za to, že už může jíst vše, na čem si pochutnávají dospělí: včetně jitrnic...

Samozřejmě i zadečky našich předků trpěly v kojeneckém věku opruzeninami a maminky se snažily jim nějak ulevit. Místo pudru se mohla použít mouka nebo výtrusy z plavuně, což bylo vcelku bezpečné řešení. Horší variantou byla olovnatá běloba, kterou svého času používaly i dámy pro líčení tváří.

Zjevně není divu, že se v našich zemích ještě v 19. století téměř 30 procent dětí nedožilo dospělého věku. Většina z nich zemřela hned během prvního roku života.