Poloostrov Yucatán se pyšní jedním z největších krasových jeskynních systémů na světě. Jen pro mexický stát Quintana Roo se jejich celková kombinovaná délka odhaduje na 7000 km, což je skoro pětina obvodu naší zeměkoule. Dodnes bylo prozkoumáno zatím jen tisíc kilometrů, včetně 54 metrů hluboké El Zapote.
Propad má tvar láhve. S vnějším světem je spojený úzkým hrdlem, jehož stěny se v hloubce 29 metrů rozbíhají do stran. Právě zde se vytvořily vzácné stalaktity, připomínající zvonky, úly nebo stínidla - Campanas del Infierno.
Pekelné zvony
Duté karbonátové struktury dosahují délky až dvou metrů a šířky do jednoho metru. Stěny jsou kolem tří centimetrů silné. V příčném řezu jsou vrstvené. Jejich povrch zdobí hrbolky a výstupky.
Podle odborníků patří mezi tzv. speleotémy neboli krápníky, které obvykle vznikají usazováním rozpuštěné látky z nasyceného vodního roztoku při změnách okolní teploty a tlaku. Zajímavostí je, že i přesto, že patří mezi tzv. ložiska uhličitanu „folia“, jež jsou rozšířené po celém světe, v jeskyních mimo Yucatán zatím objevené nebyly.
Naznačuje to, že Pekelné zvony potřebují ke svému růstu specifické podmínky. „Zjistili jsme, že El Zapote obsahuje jak slanou mořskou vodu prosakující ze dna, tak čerstvou sladkou vodu, hromadící se u vstupu do propadu,” říká Wolfgang Stinnesbeck z Institutu geověd na univerzitě v Heidelbergu. „Tyto vrstvy jsou oddělené částečně smíšenou plošně rozvrstvenou tekutinou zvanou haloklina. Právě v ní se struktury před více než 5000 lety začaly formovat.”
Vzácné struktury
Jak přesně, je však pro vědce stále záhadou. Předpokládají, že určitou roli v jejich vzniku by mohl hrát obsah kyslíku, který je v haloklině téměř nulový, a rozmanitý ekosystém mikroorganismů, jenž životodárný plyn, včetně vodíku, sloučenin dusíku a síry, metabolizují. Navržené však byly i nebiologické mechanismy, jako například eroze vápence stoupajícími bublinami.
I přesto mohou Hells Bells pomoci odhalit různá tajemství. „Protože jejich růst souvisí s vrstvením vody, můžeme odhadnout míru srážek v průběhu tisíciletí, a zjistit, jak se měnilo klima. Navíc se nacházejí v ekosystému, jenž je podobný podmínkách na rané Zemi. Díky tomu můžeme pochopit, jak míra slunečního záření a s tím související chemické procesy napomáhaly k vývoji života,” vysvětluje Wolfgang Stinnesbeck.
Zdroje: www.amusingplanet.com, www.en.wikipedia.org, www.sciencedirect.com
