První písemné důkazy o baštonádě pocházejí z Číny z roku 960. Mučení však podle historiků zmiňuje i Bible. Například v 5. knize Mojžíšově se píše: „Pokud si provinilec zaslouží, aby byl bičován, soudce mu přikáže, aby si lehl na zem, a dostane v jeho přítomnosti tolik ran, kolik si zaslouží za svůj špatný skutek. Může dostat až 40 ran, ale ne víc."
Tato forma tortury se od klasického bičovaní zad, které známe z dokumentů a filmů, liší tím, že údery směřují na plosky chodidel. Ta jsou vzhledem k velkému množství nervových zakončení extrémně citlivá na dotek. Kůže je na tomto místě ale vysoce odolná, proto bití zřídkakdy způsobí tržné rány nebo modřiny. Fyzické důkazy o mučení se tak mohou objevit až po několika dnech.
Bičování bylo běžným trestem.
Na boso
Baštonáda má také náboženský a kulturní význam. Ve většině náboženství je odhalení bosých nohou považováno za projev pokory a podřízenosti. Často se tedy praktikovala během vynucování moci. Běžná byla zejména ve věznicích, polepšovnách, internátních školách a podobných zařízeních.
V Evropě používaní tohoto tělesného trestu vyvrcholilo během éry Třetí říše. V několika německých a rakouských institucích však byla praktikována ještě v 50. letech 20. století. Do dnešní doby se prý běžně používá v Tunisku, v Rusku nebo v Saudské Arábii.
Perská baštonáda
Záměrem této kruté tortury je vyhnout se vážným poraněním prstů a paty. Rány by měla primárně absolvovat svalová tkáň uvnitř klenby chodidel.
Metoda falaka, využívaná zejména na Středním východě, však často způsobuje velice vážná zranění. Bití je prováděno dřevěnou holí, kyjem nebo obuškem. Oběť si musí lehnout na záda. Nohy má zvednuté a přivázané k pevnému podstavci. Tělem může hýbat. V důsledku toho, že rány dopadají víceméně náhodně, těžké nástroje lámou kosti, poškozují nervy a vytváří těžký hematom. Osoba je tak neschopna chůze a následky mučení mohou přetrvávat až do konce života.
Při německé metodě je vězeň svázán tak, aby se nemohl hýbat. Bití je prováděno pružnějšími a lehčími holemi. Ty nezpůsobují povrchová nebo nechtěná zranění a člověk je po zákroku schopen odejít po svých. Bodavá a palčivá bolest zkombinovaná s omezenou hybností však způsobuje obrovské utrpení.
Může za to fakt, že nervová zakončení na chodidlech se opakujícím nárazům nedokáží přizpůsobit. Vnímání bolesti je naopak zesíleno aktivací nociceptorů. Tyto smyslové neurony reagují na poškozování tím, že vysílájí signálu do mozku. Ten vytvoří pocit bolesti s cílem ukončit trýzeň. To se však neděje. Právě naopak. Vnímání utrpení postupně zesiluje, dokud není dosaženo jeho maximální úrovně. Oběti tak během dlouhého mučení mohly doslova přijít o rozum.
Zdroj:
