„Už mě nikdo nepotřebuje,“ stěžovala si. Takže jsem manželce tuhle fenku koupil k narozeninám. Mohla se radostí zbláznit. „Bude to naše děťátko,“ prohlásila. Julinka toho moc nenamluví, zato manželka s ní žvatlá od rána do večera. „Tak co dneska uvaříme tatínkovi, Julinko? Uděláme mu gulášek, ten on rád.“

Tatínek – to mám být já. Nikdy předtím mi neříkala „tatínek“, oslovovali jsme se křestními jmény – a najednou jsem tatínek! Když jsem to ženě vyčetl – tedy řekl jí, že nejsem otcem žádného psa a že podobná genetická mutace nebyla v dějinách zaznamenána, málem se rozplakala. „Všechno zesměšňuješ, kazíš mi každou radost, nedovedeš se mnou sdílet nic, ani lásku k té fenečce, nebýt jí, tak už jsem dávno v blázinci, protože bych neměla s kým prohodit ani slovo!“

A hned mi vyčetla, že kromě „jo“, „ne“, „dobrý“, „to je jedno“, „jak myslíš“ a „jdu na pivo“ ode mne jiná slova neslyší. „Ten pejsek mě aspoň poslouchá! Vnímá! Na rozdíl od tebe!“ rozohnila se.

Jenže co já si s ní mám povídat? Po těch letech manželství jsme si řekli všechno! Na ryby se mnou nejde, nebaví ji to, do hospody ji neberu, to je čistě chlapská záležitost, chod domácnosti zajišťuje sama a bez problémů – tak co mám říkat? Na fotbal se koukat nechce, mě zas nebaví ty její seriály, politika není téma k debatě, a že jí denně neříkám, jak jí to sluší, a že si nevšimnu, že má nový účes? „Ten pes to snad registruje?“ zeptal jsem se – a už byl oheň na střeše. „Jistěže to registruje! Poznám jí to na očích, jak se na mě dívá!“

Doma je to k nevydržení. To je samé „Julinko, pojď sem, ty moje holčičko, pojď se pomazlit s maminkou“ – a ta chlupatá potvora ňafne, zavrtí ocáskem a hned k ní a na klín a v poslední době i do postele, protože prý krásně hřeje. Manželka mi dokonce udělala přednášku o canisterapii, to je nějaká léčba psem, prý to pomáhá pozvednout psychiku zejména osamělým lidem a dokonce působí jako prevence Alzheimerovy nemoci.

Koupila tomu čoklovi i oblečky, na zimu a do deště, chodí s Julinkou do psího salonu a tam si našla kamarádky, které mají taky taková „děťátka“, dokonce si je občas zve k nám domů, a já se radši pokaždé sbalím a jdu se projít, protože do hospody chodím až v osm.

Začínám Julinku nesnášet a ona to ví, potvora, onehdy se mi vyčurala do bačkory, naštval jsem se a trochu ji nakopl, opravdu jen výchovně, ale Julča začala zoufale kňučet, manželka dostala hysterický záchvat a hned s ní běžela k veterináři. Psovi nic nebylo, ale žena pravila, že se se mnou rozvede.

Ladislav, Tábor

Psycholog radí

Panu Ladislavovi se jeho očekávání vlastně splnila. Manželčiny deprese pominuly, má novou životní náplň, dokonce si našla svou společnost pejskařů… Julinka se stala jejím novým děťátkem, snaha pana Ladislava přesvědčit ji, že on dost dobře nemůže být psím taťkou, se zákonitě musela minout cílem. Natož pak jeho výchovná bodla.

Bude-li chtít vykopat válečnou sekyru, pak by se skutečně mohl dočkat návrhu na rozvod. Z případného ultimáta „buď já, nebo Julinka“ by nemusel vyjít zrovna vítězně. Takže mu zřejmě nezbude nic jiného, než vyhlásit stav tichého příměří. S manželkou i s Julinkou!

Odchod do důchodu patří mezi nejnáročnější vztahová období vůbec.

Váznoucí komunikace je často odrazem absence nosných konverzačních témat. Nahradíme-li je umělými, pak hrozí jedna ze dvou alternativ. Není-li umělé téma konfliktní, pak zpravidla neudrží konverzaci, pokud konfliktní je, vyvolá zcela nesmyslnou hádku. Příkladem budiž třeba počasí – pronese-li muž po příchodu domů, že venku je dnes hezky, a žena odvětí, že ano, pak je téma jaksi vyčerpané. Odtuší-li mu však, že on ví houby, co je to hezké počasí, mohou se těšit na třeba několikahodinovou hádku o definici hezkého počasí! Opravdu by nebylo lepší vzít tu Julinku na milost?