Zpívající mechanik

Rodák ze slovenského Brezna Petr Sepeši byl vyučený textilní mechanik a pracoval v textilce. Tedy než se dostal na hudební podia. Do zavinovačky ho zabalily sestřičky v porodnici dne 23. dubna 1960. Bůhvíproč chtěl studovat průmyslovku (na kterou se nedostal), když už ve druhé třídě zpíval v dětském sboru. Na základce se sám naučil hrát na kytaru a začal skládat písničky. V „Lidušce“ se učil na klavír, baskytaru a bicí. Ve třinácti vyhrál pěveckou soutěž Puškinův památník.

Soutěž, která ho ale poslala na jeho krátkou hudební kariéru, je Mladá píseň, kde si vyzpíval svou vlastní písní Slůvka druhou příčku (1983). Tehdy sedmnáctiletá Iveta skončila na té „bramborové“, jak se říká spíš ve sportovním žargonu. Nicméně tam se potkali a tam se částečně na podnět hudebních manažérů zrodilo pěvecké duo: Iveta Bartošová & Petr Sepeši.

Hudební výsluní

V televizi Petr poprvé vystoupil v pořadu Sejdeme se Na výsluní s písničkou Den, kdy nejsem s ní (hudba P. Vaculík, text J. Šprongl), kde sólově zazpívala i Iveta (1983). Pak už zpívali spolu. Jejich nezapomenutelný duet Červenám pro ně též složil Pavel Vaculík, ale textem opatřil Jan Krůta (1984), vyšel na jejich albu spolu s Knoflíky lásky stejných autorů. To dlouhé měsíce plnilo kasu Supraphonu jako nejprodávanější deska.

Jiskřičky mezi nimi létaly i před kamerou, jak je vidět na následujícím záznamu z výše uvedeného pořadu:

Zdroj: Youtube

Petrovou první písní, která vyšla na „krátké“ desce, byla Máme stejný osud, se kterou vystoupil na festivalu Sovětské písně. Nemohl tušit, že se její titulek naplní a on i Iveta najdou smrt na kolejích železnice.

Ve „Františkovkách“

Píše se rok 1985, Petr a Iveta jsou v červenci na turné v Sovětském svazu. Ivetě se zanítí mandle, má teplotu, svou šňůru musí zpěváci zrušit a vrací se domů. Iveta podstoupí lékařský zákrok a zotavuje se u rodičů ve Frenštátu pod Radhoštěm. Dle slov zpěvákova o dva roky mladšího bratra Jana si s ním zajede zahrát tenis do Františkových Lázních. Kolem poledne se oba vrací do Aše, města, kam se jeho maminka Lýdie se syny odstěhovala, když ji krátce po jejich narození opustil manžel. Co vede Petra vrátit se do lázeňského města není jasné. Jisté je, že tam vyhasne jeho život.

Pár vteřin po desáté hodině večer dne 29. července dostává svodka VB zprávu o nehodě Škody 100 na železničním přejezdu v tehdejší Leninově ulici (dnes Americká)...

Staré otazníky, nové vysvětlení

Celý spis k Sepešiho nehodě byl skartován. Ze zápisků svodky se ví, že řidič osobního vozidla objel železniční závoru a jeho vůz byl po nárazu s vlakovou soupravou vlečen sto metrů, a že řidič smrtelným zraněním na místě podlehl. Pokud si někdo z vás vzpomene, první zprávy o jeho smrti uváděly, že nerespektoval výstražná znamení…

Ví se také, že ten večer strávil v restauraci poblíž železničního přejezdu. Ne však, zda něco požil. O tom, proč „šraňky“ objel, bylo v době jeho nehody několik možných vysvětlení. Nechtělo se mu údajně čekat a věřil, že vlak je daleko, tak to risknul. Jsou i verze, že když zasednul za volant, prý si nezapnul světla, a tak vlak možná neviděl. Nebo, že mu na trati při té myšce zhasnul motor, protože nebyl zkušený řidič a auto vlastnil jen krátce.

Jak píše Deník ve svém článku, jeho redakci se ozval svědek, který uvedl, že závory měly už dva, tři dny poruchu a byly stále dole. Přes den tam „řídil“ průjezd závorami železničář se žlutým praporkem. Ten tam však ten večer nebyl. Petr se vší pravděpodobností o té závadě věděl, a tak mohl projet závorami s tím, že mu žádné nebezpečí nehrozí. Tuto informaci Veřejná bezpečnost tehdy nezveřejnila.

Pohřeb měl 3. srpna 1985 v Aši. Kromě rodiny a zdrcené Ivety se s talentovaným zpěvákem přišly rozloučit davy lidí, především fanynky. Jedna z nich, sedmnáctiletá prodavačka Marie, s ním čekala dítě. (Více viz galerie.)

Zdroje: chebsky.denik.cz, www.idnes.cz, www.denik.cz, www.novinky.cz, cs.wikipedia.org