Největšího věhlasu, díky němuž byli nazýváni postrachem Evropy, dosáhli pikenýři ve Švýcarsku. Jejich vznik je datován do 13. století. I když se jednalo o poměrně malou pěchotní jednotku s malou výzbrojí, poráželi své protivníky díky jiným benefitům, jimiž byly rychlost a vynalézavost. Kromě toho, že vzbuzovali respekt, podařilo se jim rovněž vrátit válečnictví zpět mezi prosté lidi.
Na dovodobou rekonstrukci bitvy třicetileté války a výzbroj pikenýrů se podívejte zde:
Jak a proč vznikli?
Ve 13. století se Švýcarsko oddělilo od Svaté říše římské a jednotlivé jeho kantony vyhlásily Švýcarskou konfederaci. V jednotlivých kantonech však panovala svoboda, což činili tuto enklávu velmi výjimečnou. S tímto postavením však nesouhlasil rakouský vévoda Leopolda I., který vyslal do Švýcar armádu, jejímž úkolem bylo donutit kantony k návratu do říše. Ač předpokládal lehké vítězství, opak byl pravdou.
Boje habsburské armády s pikenýry byly velmi kruté, ale rychlé. Pikenýři je překvapili a jejich výsledné vítězství v bitvě u Morgartenu umožnilo konsolidaci tří kantonů, jež položily základ jádru Švýcarské konfederace. Díky vítězství si pikenýři vysloužili jméno po celé Evropě a většina panovníků si je raději najímala jako žoldáky, než aby proti nim bojovala.
Pikenýři v boji.
Technika a výzbroj
Pikenýři byli vycvičeni v boji jak proti jezdectvu, tak proti nepřátelské pěchotě. Kopí pikenýrů bylo na opačném konci vybavené bodcem, který je umožňoval zarazit do země. Kromě kopí měli tito válečníci také kord, obdobně jako mušketýři, na rozdíl od nich ale nosili částečnou plátovou půlvýzbroj. Ta se skládala z předního a zadního kyrysu, přilby a někdy i dvou plechových šosů chránících stehna. Podobnou zbraň s názvem sarissa používala i makedonská pěchota falangy Alexandra Velikého.
Délka pík umožňovala velkou koncentraci hrotů kopí před nepřítelem. Držela je jak dále od nepřítele, tak způsobovala, že piky byly v boji zblízka těžkopádné. Proto nosili kopiníci ještě dýku nebo meč, aby se mohli bránit v boji zblízka. I přesto se ale neřízenému boji muž proti muži snažili vyhnout. Navíc obvykle neměli ani štít, anebo jen velice malý.
Soudobý dřevoryt bitvy u Dornachu.
Propracovaná strategie
Pikenýrské vojsko se skládalo z pochodových kolon, z nichž každá byla proložena pikenýry, uprostřed byli halapartníci a obouruční šermíři. Kolonu bránili střelci z kuší a ručních zbraní. Pokud se formace musela zastavit, kolony se rychle přeměnily na formaci ježka. Nebylo tak snadné je porazit a pokud se nepřítel sám nestáhl, pikenýři mohli snadno zaútočit a prolomit jeho linie. Tvořili totiž neproniknutelnou zeď.
Nemilosrdnost a neporazitelnost pikenýrů na bitevním poli vzbuzovala u jejich nepřátel takový strach, že například francouzský král z rodu Valois považoval za nemožné vstoupit do boje bez švýcarských pikenýrů v jádru své armády.
Tercie vojska 17. století
Masakr pikenýrů
Jejich konec však jednoho dne přece jen nastal, a to po četných ztrátách během italských válek. Jednu z prvních porážek zažili v bitvě u Marignana, ale ta největší pak přišla v roce 1522 v bitvě u Bicoccy, která skončila pro Švýcary katastrofální porážkou. Tehdy se pokoušeli prolomit obranná postavení protivníka, ale bez použití dělostřelectva. Byli tak sami zmasakrováni nepřátelskou dělostřeleckou palbou, sami však téměř nikoho neohrozili. Ukázalo se, že vynález střelného prachu ukončil jejich legendární kariéru a z bojiště zcela zmizeli na přelomu 17. a 18. století. Tehdy se totiž začaly používat pušky s křesadlovým zámkem a bodáky.
Kromě švýcarských pikenýrů byly ve středověku uživateli pík také městské milice, například Vlámové, nebo rolnické oddíly Skotů z nížin. Do světové historie se ale nejvíce zapsali právě švýcarští pikenýři.
Zdroje:
www.warhistoryonline.com, cs.wikipedia.org, en.wikipedia.org, www.extrastory.cz
