Zdroje: allthatsinteresting.com, www.thevintagenews.com
Sňatková politika Habsburků preferovala manželské svazky mezi blízkými příbuznými, aby se do rodu nevloudila cizí krev. Genetické deformace způsobily, že se každé druhé habsburské miminko nedočkalo ani prvního roku. Karel II. Španělský (1661-1700) kritické období raného dětství jako zázrakem přežil. Jeho starší dva bratři a sestra to štěstí neměli. Z jeho čtyř sourozenců se dospělého věku dožila jen Markéta Tereza, která si později vzala za manžela českého krále Leopolda I.
Karel se stal tedy jediným mužským dědicem a na trůn nastoupil už ve čtyřech letech, zastupovaný svou matkou. O nějakých přípravách na převzetí moci však nemohla být ani řeč. Malý král byl příliš slabý, do šesti let neuměl chodit, kvůli vrozenému poškození čelisti nemohl pořádně jíst ani mluvit. Učitelé brzy pochopili, že v něm nerozvinou ani intelekt, a nechali ho, ať se věnuje dětským hrám. Karel proto vyrostl v nevzdělaného a infantilního mladíka, za kterého fakticky pořád vládla matka se svými ministry.
Když už nic jiného, tak aspoň zploď syna!
Pro Španělsko byl nakonec nejdůležitější jen ten holý fakt, že je tu nějaký legitimní král, který stále žije. Díky tomu mohla být v zemi udržena stabilita, která by brzy vzala za své, kdyby se trůn ocitl prázdný. Neduživý Karel II. nicméně působil dojmem, že může skonat každou chvíli. Bylo nutné, aby za dobu své vlády aspoň stihl zplodit dědice.
Karel II. Španělský
To se však nepodařilo, a jak později prokázala pitva králova těla, podařit se to ani nemohlo. Dvěm krásným urozeným dívkám byl po boku ošklivého a slabomyslného Karla zkažen život zbytečně. Jak Marie Louisa Orleánská, tak Marie Anna Falcko-Neuburská se staly spíš jeho ošetřovatelkami než manželkami.
Když král v listopadu roku 1700 zemřel, došlo k tomu, čeho se Habsburkové tolik obávali: ve Španělsku vypukla občanská válka, která se protáhla na 14 let a poznamenala celou Evropu.
Záhadný zápis z pitvy
Karel II. se v posledních dnech před smrtí ploužil chodbami svého sídla jako stín a trpěl záchvaty melancholie. Projevoval morbidní přání vykopat ostatky svých zesnulých příbuzných, aby si je mohl osahat.
Lékař Pedro Gargantilla, který vedl pitvu jeho těla, zanechal podivnou a šokující zprávu: "Tělo neobsahovalo jedinou kapku krve; srdce mělo velikost zrnka pepře a plíce byly zrezavělé; střeva napadla hniloba a snět; měl jediné varle, černé jako uhlí, a hlavu plnou vody."
Profesor Van Kerrebroeck z Evropské urologické asociace se na základě tohoto popisu domnívá, že Karel II. trpěl od narození rozštěpem močové trubice a měl jen jedno varle, které bylo navíc zmenšené a nefunkční. Poškozeny byly i ledviny. Král musel být podle Kerrebroecka náchylný k tvorbě ledvinových kamenů a nejrůznějších infekcí. "Vodu v hlavě" pak nejspíš způsobil mozkomíšní mok hromadící se v komorách či dutinách mozku. Tento stav, v medicíně označovaný jako hydrocephalus, způsobuje mentální retardaci i nepoměrnou velikost hlavy vůči tělu. Profesor sice nedokáže vysvětlit, proč se v těle nenacházela krev, jedno je však podle něj jisté: ubohý panovník musel za svého života ukrutně trpět.
