Habsburská rodina byla proslulá tím, že se bratranci a sestřenice ženili navzájem. Šlo jim o udržení moci za každou cenu a pravdou je, že snad nikdy neexistoval tak mocný panovnický rod, jako byl rod Habsburků či rod Rakouský. Jeho příslušníci vládli Čechám, Uhrám, Portugalsku, Chorvatsku, Německu, Španělsku a samozřejmě Rakousku. Zejména za vlády Karla V. v 16. století, kdy evropská království a kolonie sahaly až do Ameriky, se říkalo, že jeho říše je "říše, nad kterou slunce nikdy nezapadá". Moderní věda analyzovala genealogické údaje o Karlu II. i o mnoha jeho předcích a dospěli k závěru, že nejméně 11 sňatků uzavřených v rodině Karla II. v průběhu 15. a 16. století bylo příbuzenských, což znamená, že byli pokrevními příbuznými.
Habsburské Španělsko zaniklo 1. listopadu 1700 po smrti svého posledního a pravděpodobně nejneslavnějšího (i když kdo ví, jelikož Španělé jej opěvují) panovníka ze všech: Karla II.
„Král je spíše malý než vysoký, ne špatně stavěný, ošklivý v obličeji; má dlouhý krk, dlouhý obličej a jako by byl prohnutý vzhůru; typický dolní ret Rakušanů; nepříliš velké oči, tyrkysově modré a jemnou a delikátní pleť. Vlasy má světlé a dlouhé a nosí je ulízané dozadu, takže má odhalené uši. Nedokáže se narovnat jinak než při chůzi, pokud se neopře o zeď, stůl nebo něco jiného. Jeho tělo je stejně slabé jako jeho mysl. Čas od času se u něj projeví známky inteligence, paměti a jisté čilosti, ale ne teď; obvykle vypadá pomalu a lhostejně, neohrabaně a netečně, působí otupěle. Můžete si s ním dělat, co chcete, protože nemá vlastní vůli,“ popisuje údajně dvacetiletého Karla papežský nuncius. (Zdroj: Pfandl, Ludwig (1947). Charles II . Madrid: Aphrodisio Aguado)
Ošklivý, a velmi slabý
Král nešťastného zdraví se narodil králi Filipovi IV. a jeho druhé manželce Marianě Rakouské a v září 1665 zdědil trůn, když mu byly pouhé čtyři roky. Karel II. byl považován za velmi ošklivého až odpudivého panovníka. Přestože získal právo spravovat velké a mocné království, díky mnoha zdravotním handicapům a chabému intelektu se do historie zapsal jako slabý panovník.
Vizuelně byl Karel II. skutečně „neobdařen“. Měl nápadně protáhlou lebku i nápadnou „habsburskou“ čelist. V té době se však ještě incest v rámci jedné rodiny nebral tak, jako dnes, takže jeho deformaci si někdejší pověry vysvětlovaly vrozenou srdeční vadou přisuzovanou zlým silám. Lidé o něm říkali, že je očarovaný, a tak si vysloužil přezdívku "El Hechizado", česky "Prokletý". Proběhlo více pokusů o jeho "uzdravení" různými metodami.
Karel II. Španělský byl příkladem toho, co se stane, pokud se mísí krev jednoho rodu
Manipulovatelný a neschopný?
Protože byl Karel v době usednutí na trůn čtyřleté batole, ale byl jediným legitimním dědicem, ujala se role regenta jeho matka. Ani v dospělosti ale Karel vládnout nemohl tak, jak by se očekávalo. Jen stěží se naučil číst a psát a nikdy se mu nepodařilo získat vzdělání odpovídající královskému rodu. Proto příliš nevládl a jako panovník se ani nechoval. Navíc některé prameny popisují jeho chování jako infantilní. Pro ostatní šlechtu byl snadnou kořistí a podléhal vlivu těch, kteří ho obklopovali.
Dobové prameny jej popisují jako "malého, kulhavého, epileptického, senilního a do 35 let zcela plešatého muže, který byl stále na pokraji smrti". Celý život byl plný nemocí, zemřel bezdětný a bez dědice.
Křížení takřka smrtelné
V rámci novodobého výzkumu plemenitby mezi Habsburky bylo zjištěno, že Karel II. se spolu se svým dědečkem Filipem III. počítal mezi dva představitele rodiny, kteří měli "nejvyšší koeficienty příbuzenské plemenitby". Ta měla za následek, že přibližně polovina novorozenců této dynastie se ve zkoumaném období nedožila ani prvních narozenin.
Karel byl ještě šťastný, protože se dožil 38 let, ale 39. narozenin se nedočkal a zemřel pouhých pět dní před nimi.
Dědicem po zesnulém španělském králi byl určen teprve šestnáctiletý Filip, vévoda z Anjou, vnuk Karla II. a zároveň vnuk vládnoucího francouzského krále Ludvíka XIV. Evropa se v okamžiku smrti španělského krále dostala do krize, která vyústila ve válku o španělské dědictví, konflikt, který trval až do roku 1714.
Pitva, která vešla do dějin
Nad posledními dny krále Karla se ale vznášela rouška tajemství, stejně jako nad stavem jeho mrtvého těla. Karel měl údajně krátce před svou smrtí chvíle, kdy trval na tom, aby byly vykopány mrtvoly jeho mrtvých příbuzných. Chtěl je vidět!
A dokonce i stav jeho těla po smrti byl tristní. Lékař, který prováděl pitvu králova těla, údajně konstatoval, že mrtvola "neobsahovala jedinou kapku krve, jeho srdce bylo velké jako zrnko pepře, plíce měl zkorodované, střeva shnilá a gangrenózní, měl jediné varle černé jako uhel a hlavu plnou vody".
O pitvě pojednává i tento zajímavý dokument:
Karel II. se tak stal až groteskním symbolem již upadajícího Španělského království. Za jeho vlády moc španělských Habsburků slábla, až skončila. Na vině bylo jistě i příbuzenské mísení krve. Ač je mu připisován počátek španělského úpadku, část historiografie 21. století zpochybňuje jak tento fakt, tak vážnost zdravotního stavu panovníka, který spolu se svými muži dokázal udržet říši neporušenou tváří v tvář mocným Francouzům pod vedením Ludvíka XIV , dosáhl jedné z největších deflací v dějinách, zvýšení kupní síly ve svých královstvích, ozdravení státní pokladny, konce hladomoru a míru.
V některých oblastech, jako je Katalánsko nebo Itálie, je navíc Karel II. považován za jednoho z nejlepších španělských králů, ne-li nejlepšího.
Zdroje:
