V dobách středověku bylo pivo považováno za zdravější nápoj než voda a zvláště ve městech, kde studně byly často znečištěné odpadem a uhynulými zvířaty, to vlastně mohla být pravda. Vařením zlatého moku se zlikvidovaly škodlivé bakterie ze studniční vody a lidé po jeho konzumaci neumírali na infekce. Pivo se běžně podávalo i mladistvým osobám a dětem.
V raném středověku se pivo připravovalo převážně z bílé pšenice, zatímco mok z ječmene byl o něco vzácnější. Zhruba od 9. století se do piva začal přidávat i chmel a různé bylinky.
S rozmachem křesťanství v českých zemích vzrůstala obliba vína, které se pilo zejména ve významné svátky a bylo vnímáno jako nápoj posilující zdraví. Protože si ho zpočátku mohla dovolit jen šlechta, stalo se jakýmsi symbolem vyššího stavu. Opilecké výstupy mužů "pod parou" přitom nikoho nepohoršovaly. "Je dochované, že jeden šlechtic byl povýšen na rytíře jen díky tomu, že toho dokázal nejvíc vypít a zároveň se i nejvíc opít," uvedla archeoložka Magdalena Beranová pro deník Aha!.
Středověké pivovary obvykle vařily více druhů piva, které se od sebe lišily kvalitou: to nejhorší a nejlevnější bylo určeno čeládce a chase, to nejvybranější směřovalo na šlechtické stoly. Urozené dámy oproti tomu dávaly přednost medovině nebo sladším a kořeněným vínům.
Pivo a víno se stalo rovněž oblíbenou ingrediencí středověké kuchyně; oblibě se těšila například pivní polévka, která se připravovala tak, že se pivo přililo ke smažené cibuli a krátce povařilo. Později se rozmohla také móda vína svařeného s cukrem, které se podávalo jako lék.
