Mezi prvními Evropany, kteří vstoupili na australskou půdu, byl v roce 1601 Portugalec Godinho de Eredia. O 169 let později vyhlásil mořeplavec James Cook jihovýchodní pobřeží kontinentu za britské vlastnictví.
Co ale s dalekým a odlehlým ostrovem? Mezi nápady vynikal ten, který navrhl, že by zde měli být přemístěni trestanci, jež se do věznic už stejně nevejdou. Loď s prvními 750 kolonizátory s pochybnou pověstí přistála 26. ledna 1788. Pod vedením guvernéra Arthura Phillipa založili osadu Sydney.
Plavba hříchu
Brzy se však ukázala i druhá, temná strana této myšlenky. Muži, kteří měli násilí doslova v krvi, začínali být nevybouření. Zabíjeli původní obyvatelstvo, prali se, a někteří se oddávali zakázaným hrátkám mezi sebou. Svízelnou situaci mělo vyřešit „dodání" žen, jimž by nevadilo, že jejich budoucí protějšek nebyl úplný svatoušek.
I přesto, že bylo toto řemeslo odsuzováno, byly pro prostitutky zřizovány extra čtvrtě, kde mohly provozovat své nekalé „zaměstnání“.
Žádná slušná Britka by totiž do „jámy lvové" dobrovolně neodešla. Karta padla na pochybné existence něžného pohlaví, které se aktivně zapojovaly do krádeží, hazardu nebo si vydělávaly jako prostitutky. Odsun těchto žen byl naplánován na 29. července 1789. Měla je odvézt loď Lady Juliana v čele s kapitánem Thomasem Edgarem, doktorem Richardem Alley a dalšími 35 muži.
Loď byla naplněna zásobami potravin a alkoholu. Jen pár hodin od odražení od pevniny bylo jasné, že tato plavba se zapíše do historie. Námořníci brzy vypustili ženy z vězení v podpalubí a ty se jim rády odvděčily. Co jiného se dalo na stísněném prostoru uprostřed hlubokých moří dělat. Plavba se tak proměnila v jeden obrovský večírek.
Plující bordel
Během cesty směrem na jih Ameriky byly vypity všechny sudy s alkoholem určené pro kolonizátory. Pro kapitána to znamenalo velký problém. Rozhodl se tedy naplno využít potenciál své „posádky". Na 45 dní zakotvil v Riu de Janeiru a kdokoli z kolemjdoucích námořníků mohl navštívit loď plnou krásných žen. Po nákupu nových zásob se pokračovalo dál.
Zajímavostí je, že na dlouhé cestě zemřelo „pouze“ pět žen. Doktor Alley přísně hlídal hygienu a dbal na rovné příděly jídla a vody. Běžné epidemie, které se šířily na mužských trestaneckých lodí, a dokázaly vymýtit až pětinu posádky, se tak Lady Julianě vyhnuly.
Žádné nadšení
Když loď přirazila ke břehům Austrálie, místní se nestačili divit. Většina žen byla těhotná, další se rozhodly provdat za námořníky z Edgarovy posádky. Po této zkušenosti se podobný „projekt" již neopakoval. Zatímco trestanecké lodě s nákladem mužů zvládly tuto cestu v průměru za 160 dnů, Lady Juliana dorazila po 309 dnech od vyplutí. Kapitán tak mohl převážet už jen zásoby jídla a další nezávadné věci.
Zdroj:
