Plicní nebo také pneumonický mor je mnohem větším zabijákem než mor dýmějový, jeho průběh trvá jen několik dní, a pokud se nemocným včas nedostane kvalitní zdravotní péče, smrt následuje téměř ve 100% případů. Navíc se šíří kapénkovou infekcí, takže nic nepomůže, když vyhubíte krysy a odblešíte dům. Jediné, co vám zachrání život, je včasná dávka antibiotik. Jenže ta v roce 1910 ještě nebyla vynalezena.

V Mandžusku se lidé plicním morem nakazili od svišťů, kteří se v této oblasti hojně lovili pro maso a srst. Nemoc se regionem začala šířit v říjnu roku 1910 a o měsíc později už měla na kontě tisíce mrtvých. Špatné hygienické podmínky v přelidněných chudinských čtvrtích nedávaly nakaženým žádnou naději na přežití - pokud tehdy vůbec nějaká byla. Sezónní lovci cestující železnicí do svých domovů rozvezli nákazu z loveckých vesniček do větších měst, a epidemie byla na světě.

Postižené oblasti se zpočátku snažilo pomoci hlavně Rusko a Japonsko, které spojoval obchodní zájem o mandžuský region. Omezil se provoz na železnicích, města se ocitla v karanténě.

Čínské úřady, v té době dosud ovládané mandžuskou dynastií, na situaci zareagovaly teprve v lednu; kontrolou oblasti byl pověřen lékař Wu Lien-teh, který karanténní opatření ještě zpřísnil a o dalším postupu se radil se zahraničními experty. Navzdory tehdejším náboženským zvyklostem si vyžádal od vlády povolení, aby se těla mrtvých mohla spalovat. Popelem lehla také mnohá obydlí obětí. Koncem února se plicní mor podařilo udržet jen za zdmi nemocnic. V dubnu se v regionu znovuotevřely školy a život se začal vracet do starých kolejí.

Podle odhadů historiků tehdy v Mandžusku zákeřné nemoci podlehlo asi 50-60 tisíc lidí. Nelze se ani domyslet, jak strašlivé by byly následky, kdyby se byl plicní mor rozšířil do ostatních čínských regionů a odtud dále do světa. Wu Lien-teh pro svou hlavní roli v časném zastavení epidemie získal uznání světových vědeckých institucí a je považován za zakladatele čínské moderní medicíny.