V kopcích a lesích okolo Drnovic u Valašských Klobouk na Moravě operovali partyzáni už od konce roku 1944. Nenápadná pasekářská osada Ploština byla příhodným útočištěm, odkud mohli podnikat své záškodnické akce. Místní usedlíci byli ochotni partyzánům poskytnout jídlo a přístřeší, v domcích se našel i úkryt pro zbraně.
Konec války se kvapem blížil, ale jednotky SS a protipartyzánské oddíly byly stále připraveny krvavě trestat civilisty za sebemenší pomoc partyzánům. Potulný brusič nožů Ladislav Rangl byl zastřelen ve své maringotce jen kvůli tomu, že Rusům občas zahrál na harmoniku. Spolu s ním zemřela i jeho manželka Vlasta, jež ve chvíli smrti držela v náručí půlroční dítě. To jako zázrakem palbu přežilo, stejně jako jeho o dva roky starší sourozenec, který se schoval v zadní části vozu a Němci ho neodhalili. (Zdroj: Valašský deník, duben 2020)
Osada Ploština
Této dvojnásobné vraždy se nacisté dopustili dne 19. dubna 1945, když pochodovali do Ploštiny. Jednotka čítající asi 220 ozbrojených mužů šla najisto. K vypálení osady jim stačilo svědectví dvou konfidentů.
Pár týdnů předtím se Oldřich Baťa a František Machů vetřeli mezi partyzány a namluvili jim, že prchají před gestapem. "Zbili se mezi sebou a přišli samá krev, samá podlitina. A partyzáni uvěřili, že unikají gestapu," vyprávěla pro Paměť národa pamětnice Božena Húšťová.
Jakmile zrádci získali dostatek informací, běželi do gestapáckého sídla na vizovickém zámku a nacistům všechno vypověděli. Předali jim i jména mužů z Ploštiny, kteří podporovali partyzány.
Boženě Húšťové bylo tehdy 16 let. Její otec vzal ten den druhou dceru k lékaři, a díky tomu unikl jisté smrti. Zato Boženina bratra Františka Rašku Němci svázali řetězem a vhodili do hořícího domu. Celkem ten den v Ploštině zaživa upálili 24 lidí, z toho jednu ženu. (Zdroj: www.pametnaroda.cz, duben 2019)
Peněžitou odměnu za zbytečnou smrt prostých venkovanů si zrádci dlouho neužili. Oldřich Baťa byl krátce po osvobození popraven oběšením. Jeho druha Františka Machů se nepodařilo dopadnout, předpokládá se ale, že byl zastřelen jihočeskými odbojáři.
Čisté svědomí však neměli ani partyzáni, kteří z Ploštiny krátce před masakrem odešli. Patřil k nim i budoucí slovenský spisovatel Ladislav Mňačko, podle něhož měli partyzáni v osadě zůstat a místní obyvatele před Němci chránit. Traumatizující událost později popsal v próze Smrt si říká Engelchen, která se dočkala i filmového zpracování.
